Levandulová

Vsadila bych se, že v celé Provence nenajdete tolik levandule jako v Budapešti. Že si dávám příliš vysoký cíl? Nemyslím si. Město je teď doslova zaplaveno fialovou a ať člověk přijde kamkoliv, všude narazí na levanduli. V záhoncích, v parcích, v květináčích, náhodně na budínských svazích. Kolem památek i v zastrčených schovaných parčících, kam nikdo moc nezavítá. Všude.

Číst dál

Střípky z pavlače

Miluju budapešťské vnitrobloky, dvory a dvorky, uzavřené i ty průchozí. Zejména na pešťské straně Dunaje jich je nepřeberné množství. V některých se schovávají obchůdky a restaurace, jiné jsou prázdné. Některé jsou udržované, jiné zanedbané a zarostlé plevelem a polodivokými hrušněmi či jabloněmi. Občas docela ráda zabrousím do uliček města a jen tak náhodně objevuji dvorky. Už proto, že tam turisté nezavítají a je tam tedy klid a pohoda. A v posledních dnech i chládek.

Číst dál

Sbírka drobných radostí

Slunce se mi těžce opírá do zad a kdesi ne v takové hlubině se mi pod nohama žene divoká voda Dunaje. Načechrané mraky se kupí na fantasticky modré obloze a připomínají spíš šlehačku než shluk vodních par. Železná konstrukce zeleného motu Svobody se proti ní obzvlášť podařeně vyjímá. Turulové na jeho vrcholcích rozpínají křídla a chystají se vzlétnout nad rozbouřenou řeku. Jdu rychle, i když nepospíchám. Vždycky chodím rychle.

Původně jsem chtěla tržnici obejít a zaplout do uliček směřující k domovu, ale když mi cestu zkříží mladá žena s jakýmsi ovocem, bezděčně zahnu dovnitř a pustím se do lovu na meruňky. Nebo jahody. Nebo třešně. Ne, ty ne, broskev bude lepší. Naučenými cestičkami se z hektického tržiště zase vymotám a spokojeně se zakousnu do svého úlovku. Už od včerejška si připadám, jako bych byla zase v Itálii. Horký vzduch, teplý vítr, město vonící rozpálenými zdmi. Spousta šťastných vzpomínek v novém balení. A teď ještě sladká šťáva, která mi teče po prstech a mně je to zoufale jedno. Sluním se na jedné z laviček v malém parčíku, který teprve nedávno konečně otevřeli, a pozoruji malou rodinku, jak se s ročním capartem cachtají v kašně. Nebo spíš – capartě se cachtá a zoufale se drží mámy za ruce, i když ta ho podala tátovi do náruče a teď se všichni tři naklánějí nad vodu a nechtějí do ní spadnout.

O chvíli později vycházím z malého krámku s červenou mříží na rohu ulice a téměř tanečním krokem mířím k domovu. Až když hudba zazní i kolem a nejen v mojí hlavě, zarazím se a rozhlédnu se. Z velkých oken vedoucích na terasu v prvním patře protějšího domu, se line příjemně svižná klasika. Bezděčně se usměju, když zahlédnu pár, který evidentně pečlivě trénuje. A nebo si pustili hudbu jen tak pro radost a zrovna tak pro vlastní radost tancují. Na okamžik chytnu melodii a uvědomím si, jak ráda bych si zase zatancovala salsu.

„Nice salsa movements,“ zazní mi v hlavě a já se smíchem zase pokračuju v cestě domu. Je milé, když vás někdo pochválí, že dobře tancujete. I když je to vlastně jeho zásluhou, protože dobře vede.

V tu chvíli je mi všechno jedno. Všechno všecičko. Všechny starosti a zmatek v hlavě se rozpustily. Jsem šťastná tak jak jsem, plující si budapešťskými ulicemi a hýčkaná slunečními paprsky, které se teď sice už zase schovaly za mraky, ale vůně léta zůstala. Okořeněná bouřkovým deštěm.

Povodňová turistika v BP

V neděli jsem po několika dnech bez informací zapla zprávy na 24 a nestačila jsem zírat. Ještě den před tím jsem stála pod Parlamentem na břehu Dunaje, koukala dolu a pronášela větu „No jo, je hodně vody, ty kameny ani nejsou vidět.“ Ani v nejmenším jsem netušila, že to, co považuju za hodně vody bude v porovnání s dneškem spíš vyschlá strouha.S nervozitou sleduju, jak se česká kotlina pomalu mění na moře (teď už snad pomalu zase zpátky v krásnou českou kotlinu) a pozoruji, jak se i tady, dál po proudu Dunaje, chystají, co jim řeka přinese.


Spodní nábřeží je kvůli povodni zavřené

Číst dál

V jarním dešti

Až do teď jsem si myslela, že Budapešť je nejkrásnější v noci. Nebo možná spíš za soumraku, kdy nad horizontem zůstává ještě památka po předešlém dni, ale světla se už rozsvěcejí a září do pomalu temnoucí oblohy. Dunaj je v tu chvíli skutečně modrý, nezdařené stavby minulého režimu se skryjí do hebké černoty a to krásné se naopak rozzáří, aby odůvodnilo přirovnání města k perle na hedvábné stužce řeky.

Číst dál

Otvírání jara

Jaro ve vzduchu a noční město. Sice není tak pozdě, ale zima ještě neskončila a stmívá se brzy a tím dřív přichází pocit, že je vlastně dávno noc. Původně jsme plánovali najít nějakou hospůdku, kam bychom si sedli a ještě chvíli poklábosili o strastech a radostech studentského života, ale náhlý nápad některého z účastníků večerního bloumání, všechno změnil.

S koupeným pitím, nijak zajímavým ani drahým, jsme se uličkami drápali nahoru k hradu. Dlouhé schodiště, temné a opuštěné, které končí přímo u Vídeňské brány, bylo vítanou zkratkou. Sedli jsme si pod hradby na zídku a dívali se na světla, která ještě zdaleka netančila v horkém letním vzduchu, jako je běžnější při podobných vysedáváních. Výhled na Parlament, který předtím majestátně problikával výhledy mezi tmavými domy, nám bohužel jeden takový tichý obyvatel města upíral, ale co na tom záleželo?

Nazvali jsme to otevíráním jara. Po prosněžených a propršených dnech posledního týdne, byl dnešek nadějnou vyhlídkou toho, že přeci jen konec února tradičně přinese nové roční období. Seděli jsme, sdělovali si zážitky všedního dne a popíjeli, po chvíli už zase příliš promrzlí. Prošli jsme celý hradní areál, tak nádherně vylidněný a klidný. Měsíc v úplňku nám zářil nad hlavou a dokresloval kouzelnou atmosféru předjarního večera, když jako rybí oko visel nad Matyášovým chrámem a jeho světlo se odráželo v barevných taškách střechy.

Zrovna tak se bledý kotouč zrcadlil v klidně plynoucím Dunaji. Neposední rackové si nad Řetězovým mostem hráli s mírným vánkem, který byl překvapivě vlahý. A noční Budapešť zářila, třpytivá a krásná, a slibovala tolik vzpomínek, kolik jich jen lidské srdce dokáže udržet. I víc.

Kouzelná světélka a slunce

Jsem překvapená z množstvím sněhu, které se tu na jihu urodilo. Nečekala jsem to a po těch lednových snímcích, které mi zaplnily sociální sítě, jsem už ani nedoufala, že budu mít takové štěstí a zažiji to na vlastní kůži. Nicméně – už jsem si užila, nemůžeme popojet? Asi ne. Včera zase chumelilo, zrovna tak jako v neděli. A jelikož mě včera potěšilo, že jsem se ocitla na titulce blogu (kde se původně všechny BP články nacházely) a zároveň zamrzelo, že odkaz ale vedl do článku s fotkami staženými z netu, ne s mými, rozhodla jsem se dál spamovat se zimní Budapeští. Už proto, že se prostě chci podělit o tu zimní pohádku.

Číst dál

Zdání velikosti

Když jsem Budapešť navštívila poprvé, velmi rychle jsem zjistila, že po městě je vřele doporučeno se pohybovat zejména pomocí MHD. Tím spíš, když jsme chtěli stihnout vidět co nejvíc zajímavostí a neměli jsme čas na dlouhé rozvláčné procházky. Ráda jsem Budapešť přirovnávala k Praze. Jako když vezmete naše krásné hlavní město, posadíte ho na rovinatější stavební plochu a do Vltavy nasypete kypřící prášek. Chvíli počkejte, jen co dostatečně nakyne, ulice se velkopansky rozeběhnou do šířky a zejména do dálky a domy se zhluboka nadechnou… Budapešť je připravená k vychutnání.

Číst dál