Loučení

Poslední procházka po Andrássyho třídě. Ne poslední v mém životě, ale pro tentokrát. Neplánovaná, ale o to krásnější. Protože mi už v neděli propadla měsíční jízdenka, radši se dopravním prostředkům vyhýbám. Navíc, když jsem tak seděla na náměstí Hrdinů před muzeem a snažila se vrýt si ten obraz do paměti, mezi mraky začalo probleskovat slunce a to k procházce jen vybízelo.

Číst dál

Stěhovat se či nestěhovat

To je, oč tu běží… Mám jen jedny nervy, vážně. Jedny jediný, už tak chvílemi nebezpečně pocuchaný. O situaci v bytě jsem už několikrát psala. Zejména ve spojitosti s bordelem. Protože ten tu je chvílemi věru neuvěřitelný. Teď třeba jsme tu dva týdny pěstovaly nový život ve dřezu. Opět. To byl tu talířek, tam hrneček, tu kastrol, tu stopka od rajčete, všechno hezky pohromadě. A já jak idiot chodila a hezky jsem si po sobě umývala všechno použité. Když jsem po tvorbě oběda opouštěla kuchyni, jediné, co mě z činu usvědčovalo, byl nůž, ze kterého v odkapávači stékaly kapky vody.

Číst dál

Jak jsem poprvé slavila MDŽ

Ve čtvrtek pozdě večer za mnou po dlouhé, předlouhé době zase přijela návštěva. S kamarádkou jsme si tenhle její výlet slibovaly už dlouho, ale pořád se nějak nedařilo, něco do toho lezlo, nestíhalo se… Až se to všechno upeklo málem během tří minut. Hlavní je, že to dopadlo a já se zase mohla pochlubit, jak si tu žiju (od krás města po řeřichy spolubydlící).

Číst dál

Po ránu na ránu

Po ránu nebývám kdoví jak rozkošná společnost. Spíš naopak. První půlhodinu po probuzení připomínám shluk buněk, které drží pohromadě jen leknutím z probuzení. Pro klid vlastní i širokého okolí v tuto inkriminovanou dobu nevystrkuji nos a s nikým nekomunikuji, pokud je to možné. Pokud to možné není, většinou jen zabručím cosi na pozdrav a zmizím v koupelně. Ranní hygiena mě aspoň trochu probere do provozuschopného stavu. To jen abyste měli představu, jak to se mnou je.

Číst dál

Lednové jaro

Když jsem přijížděla, Budapešť byla zamračená a ošklivá. Jakoby za sebou měla hodně divokou noc, ze které se ještě ve dvě odpoledne nemohla probrat. Kdyby na mě z kalendáře nemával konec ledna, skoro bych ji podezírala, že se ještě vzpamatovává ze silvestrovské kocoviny. Skrz mlhu, či snad smog, nebylo vidět ani na pár metrů a když autobus přejížděl Petőfiho most, cokoliv z krás města se nedalo skoro ani tušit. Jen socha Osvobození se snažila prodrat tou nepřízní a dát o sobě vědět aspoň matným stínem.

Zato včera mě dopoledne uvítalo svěžím, téměř jarním vzduchem. Chvílemi dokonce vykukovalo slunce. Oproti studené a zasněžené Praze to pro mě byla změna celkem vítaná. Sníh už jsem si užila, jsem připravena vítat jaro, děkuji. Tím spíš uherské jaro – jak očekávám – přívětivě hřejivé od samého začátku. A plné plánů na poznávání maďarského venkova.

Za ten měsíc se tu toho ale mnoho nezměnilo. Jen Vörösmartyho náměstí zeje smutnou prázdnotou a bez všech těch vánočních stánků vypadá podivně malé. Vánoční výzdoba vůbec skoro všude zmizela a zůstalo jen studené šedivo povánočního nečasu, které netrpělivě čeká, až se ulice zase barevně rozzáří, tentokrát slunečními paprsky.

Taky jsem ale za včerejšek potkala nebývalé množství nových autobusů. Popravdě, kdybych pak nejala jednou z těch starých známých polorozpadlých plechovek, skoro bych se začala děsit časoprostorové červí díry, která tu vyplivla pár zázraků moderní techniky vzdálené budoucnosti. A vůbec si teď nedělám srandu z vozového parku budapešťské hromadné dopravy. (… už jsem vám říkala o těch sovětských soupravách metra? 😀 )

A jedna praktická změna? Jakási dobrá duše opravila zámek hlavních dveří domu, takže už netrávím dlouhé minuty téměř marným bojem a obavou, že spíš zlomím klíč, než abych se dostala do domu. Jen jsem teď vždycky hrozně zmatená, když sotva pootočím a dveře už se otevřou. Pořád mám tendenci páčit víc a víc, než je nutné. … Vlastně mi ten starý mrzout zámek chybí.

Nejvítanější změnou je ale drobné přeskupení nábytku v mé maličké noře, ukořištěné křeslo,ve kterém právě sedím, popíjím čaj a jsem připravena uvítat nový semestr s otevřenou náručí.

Před vánočním odjezdem

Nějak nemůžu uvěřit tomu, že už zítra jedu na Vánoce domu. Uteklo to jako voda. Já vím, vždycky se říká, že to uteče jako voda, i když se člověk na začátku bojí, jak tu dlooouhou dobu v té cizině přečká, než se otočí kolem vlastní osy, aby už zase balil kufry. A já to balení tak moc nemám ráda! Vždycky se bojím, že něco zapomenu.

Číst dál