Odcházení

Ve tři ráno jsem naskočila do auta, naposledy zamávala a než mi to mohlo dojít, ujížděla jsem pryč. Takzvaný odchod šokem – než se loučení protáhne v nekonečná muka, radši rychle zmizet. Přesto mě okamžitě chytila panika, jestli jsem neměla ještě zůstat, proč jsem jen odjela tak rychle, ale už to nešlo zvrátit. Naštěstí.

Dojela jsem domu, zbavila se nánosu make upu a cigaretového kouře, který se na mě během postávání venku nabalil, zalezla jsem do postele a rozbrečela se. Jak malá holka. Slzy jak hrachy, nos usoplený, i procítěné vzlyky jsem zvládla. Muž vedle mě nechápal, ptal se, proč proboha bulim a že přece nikdo neumřel. Jen skončili. Upřímně – i v tuhle chvíli bych byla schopná se rozbrečet, drží mě jen střízlivost a zbytky denního světla.

Odmaturovala srdcovka. Když jsem nastoupila, byli v polovině druháku. Už se trochu vyznali v podmínkách školy a velmi rychle mě stáhli k sobě a pomohli mi pochopit, jak to tu chodí. Napůl moje akční snahy sabotovali svým zvrhlým způsobem. Třeba když jsem po nich chtěla, aby si napsali abecedu pod sebe a ke každému písmenku pak napsali jedno slovo. Jakože hrozně kreativní začátek hodiny slohu. Když jsme po alkoholu, becherovce, cigaretách a degustaci skončili až u žufánku, pochopila jsem, že tady to bude fungovat trochu jinak. A že tihle mi to zadarmo nedají. Na druhou stranu snad v žádné jiné třídě jsem nemohla tak upřímně experimentovat a nazývat je pokusnými králíky, když jsem chtěla něco nového vyzkoušet. V žádné jiné třídě jsme nedokázali výuku tak programově sabotovat. Vlastně jsem skoro ráda, že odmaturovali, protože můžu pustit z hlavy výčitky, kolik času jsem vyplácali na řešení školních drbů.

Byla to třída průserářů, trablemakerů, šikanátorů, kteří ty čtyři roky skutečně potřebovali, aby trochu dospěli. Aby našli sami sebe, aby si vyjasnili orientace a někteří aby se už v tomhle věku vypořádali s problémy a starostmi, které běžně padají až na třicátníky. Byla to třída, které hrozně pomohlo několik odchodů a několik příchodů. Nová krev jim zvedla sebevědomí a naštěstí zafungovala jako motivace. I jako nové zdroj problémů a rozbrojů, ale to k tomu asi patří.

Už v březnu, když jsem se jim ještě z posledních sil snažila do hlavy nalít nějaké informace, dojala jsem se nad kalendářem. Všimla jsem si konečně otočené stránky, napadlo mě, že v tom kalendáři je ještě celý rok před námi, ale že oni jej otočí už jednou, možná dvakrát a v září tu budou sedět nějací cizí prváci a otáčet jejich kalendář. Přišel mi můj myšlenkový pochod natolik absurdní, že jsem jim svůj zásek musela vysvětlit. Dopadalo na nás, že tohle už je ono. Opravdu končí.

A teď skončili. Uvidíme se ještě na předávání vysvědčení, s pár kousky se potkáme ještě v září, až přijdou napravit nějaké nedostatky květnových termínů. Velká rozlučka ale byla včera. Koho jsem potkala, s tím jsem si potykala. Od několika jsem se dočkala reakce, že vydržet vykání vůči mě bylo z celé školy nejtěžší, konečně tahle hranice padla. S některými jsme si mimo školu potykali už dříve, protože prostě pořvávat na někoho uprostřed koncertu „mohla byste…“ úplně nejde. V jednom případě jsme si na jeden večer potykaly už kdysi na začátku třeťáku na oslavě narozenin, když ke mě slečna přišla, už ve značně pohrouženém stavu mi začala něco vyprávět, načež se zastavila s tím, že „nejsem ve stavu, abych dokázala vykat, takže ti teď budu tykat,“ oznámila mi. S největší pravděpodobností si to další den nepamatovala, protože mi po zbytek naší společné cesty spokojeně vykala.

Nevadilo mi to. Oni byli přesně ta třída, kde jsem se rozhodla neměnit zajeté koleje a do konce už jim jen tykat, ačkoliv v nižších ročnících jsem přešla do vykání. Oni byli přesně ti, u kterých by mi nevadilo nastavit pravidla na vzájemné tykání i během výuky. Oni totiž byli přesně ti, kteří by to nezneužili, kteří mi dopřávali pocit respektu, ale zároveň jsme si ze sebe navzájem beztrestně mohli dělat srandu. Oni byli prostě skvělí.

A budou i nadále, jen já už je nebudu denně vídat, nebudu poslouchat jejich příběhy a zážitky, nebudu jim líčit svoje facebookové hádky za vyšší spravedlnost světa. Jdou dál a je to tak v pořádku, ale vlastně mě to hrozně mrzí.

Jasně že na škole máme další skvělé třídy. Nastupující maturanti mě budou bolet podobně. Lhala bych, kdybych se tvářila, že tihle byli jediní. V jistém ohledu ale byli jedineční. Přijali mě, novou, zmatenou, plnou ideálů, snažící se zapadnout do zajetých kolejí.

Ještě že existují sociální sítě, že aspoň takhle budu moct špehovat jejich další životní cesty, ale přesto mi budou neskonale chybět. Odešli přátelé.

P. S. Historku o „alkoholové abecedě“ jsem včera slyšela asi třikrát. I v nich zůstala.

The best of ŠVP

Protože blog není jen o křičení do světa, ale po těch letech jsem zjistila, že je to i výborný deníček, ve kterém se dají zpětně dohledat vzpomínky a zážitky, které jsem už zapomněla nebo vyprchaly, zanechám si tu jeden malý vzpomínkový střípek z letošní školy v přírodě.

Letos se podle mého vážně vyvedla. Nechám stranou program i svou adaptační část se svými prváky. Počasí bylo úchvatné. Pošumaví, jižní Čechy, uprostřed přírody, u rybníka nedaleko Lipna, ale přitom daleko od všech rekreačních center a turistů. Z naší chaloupky jsme s holkami měly výhled přímo do mlhy válící se ráno na hladině. Už dlouho jsem v tak krátké době neměla tolik podnětů, drobných scének, u kterých bych přemýšlela, jak je proboha přenést do slov a na papír.

Mezi nejsilnější a nejlepší zážitky ale patřil táborák. Už dlouho jsem si takhle nezazpívala, už dlouho jsem se tak skvěle nebavila. A ta romantika plápolajícího ohně, ze kterého stoupaly jiskry, které vedly pohled až k nebi, kde mezi stromy zářily tisíce hvězd, byla neopakovatelná. Všechno podkresleno smíchem, hudbou a nádhernými písničkami – díky hlavním hráčům a zpěvákům přišlo na poměrně dost kousků od Čechomoru a Jelenů, ale i další. A já si tak říkám, že si je sem hodím, abych se s vámi podělila o atmosféru a abych je třeba za rok zase našla a připomněla si je.  Číst dál

Rok pokusného králíka

Zahájili jsme.

Po velmi hektickém přípravném týdnu, po kterém jsem si říkala, že bych potřebovala další prázdniny, přišlo to velké pondělí. Poprvé skutečně a naplno, i s vlastní třídou, se šestadvaceti klacky, kteří na mě koukají trochu vyplašeně, trochu pubertálně povýšeně.

V úterý to začalo naplno. Šest hodin v kuse, padesát minut na oběd (který přinesli zoufale, ale zoufale pomalu) a další dvě hodiny v kuse. Nejen, že jsem už ráno kdoví proč přišla do školy k smrti utahaná, ale po osmi hodinách blekotání jsem byla vyřízená jak žádost, přesvědčená, že tímhle tempem budu další den v těch třídách už akorát tak slintat. To jsem trochu (neplánovaně) zachránila tím, že jsem večer odpadla  v deset a ráno mi nezazvonil budík. Takže po devíti hodinách sladkého spánku jsem se přiřítila do školy, nejvíc překvapená tím, že mám obě boty stejné. Začátky mi prostě vážně jdou.

Během těch blekotacích úvodních hodin jsem navíc blekotala pořád dokola  to samé a když už jsem to říkala potřetí ve třetí třídě, připadala jsem si jako papoušek a musela jsem sama sebe přesvědčovat, že tihle chudáci moje velké plány a vize ještě neznají, neslyšeli o nich a musím tedy blekotat dál. A že jsou moje vize vážně velkolepé.

Na konci minulého školního roku jsem procházela poměrně silnou profesní krizí, při které mi došlo, že to, jak učím ty poslední tři roky co vůbec učím, mě nebaví. A dost možná to nebaví ani 80 % mých studentů. Prázdniny jsem strávila víceméně studiem odborné literatury, nasávala jsem nápady, myšlenky, podněty. Vymýšlela jsem, jak změnit svoje postupy a způsoby. Jenže teď jsem to všechno musela shrnout do nějakého úhledného balíčku, který jsem navíc musela předat svým studentům, aby tušili, co je čeká. Což se dělá dost blbě, když ani já sama ještě úplně přesně nevím, co je čeká. A tak jsem jim natvrdo a upřímně, jak už to mám (možná hloupě) ve zvyku, řekla, že jsou pokusní králíci. Celý tenhle rok bude jedním velkým pokusem, kdy já budu hledat správnou cestu a oni mi v tom vlastně budou pomáhat a společně zjistíme, co jde, co funguje a co ne, co je baví a co ne, a třeba se nám povede, společnými silami, celý ten rok úspěšně ukoulet tak, abych já měla dobrý pocit, že jsem je něco naučila a oni měli dobrý pocit, že se něco naučili.

Možná nejvíc mě ale děsí, kolik práce jsem si tím na sebe nabalila. Ideály velké, ale ta realizace… Po těch třech letech už mám většinu materiálů a příprav hotových, úplně nejjednodušší by tedy bylo jen je vytáhnout, posadit se a 45 minut si blekotat svoje moudra, sem tam to proložit nějakými ukázkami, mapami, obrázky. Místo toho se pokusím vymýšlet aktivity, hledat články, tisknout fotky a podklady. Trochu se děsím sama sebe a svých blbých nápadů, s jakkoliv dobrými úmysly se do nich pouštím.

A všechny tyhle velké myšlenky jsem musela udržet na uzdě, než těm svým novým miláčkům (kteří se pořád koukali trochu pubertálně povýšeně a ostentativně ublíženě, že si je ani druhý den nejsem schopná zapamatovat podle jména – vtipálci) řeknu všechny ty další blbosti, které k přežití na škole nutně potřebují. Jen těch papírů, co jsem jim rozdala k podepsání pro rodiče! Dneska odpoledne, když jsem už podepsané a potvrzené třídila, jsem si připadala spíš jak vrchní úřednice a sekretářka, než jako učitelka. Ve tři jsem se konečně vypotácela na oběd.

Průběžně jsem to papírování, chrlení mouder a vizí navíc ředila úklidem knihovny. Projekt, který jsem zahájila loni pod velkolepým moderním názvem „revitalizace“, teď vrcholí tím, že knihy se z půdy přesunuly zpět do knihovny (krásně vymalované a s kobercem), ale teď je někdo musí roztřídit a našoupat do nových knihoven. Naštěstí pár obětních beránků mám a říkáme tomu „téma knihovnictví v praxi“. Někteří studenti dokonce začali chodit i o přestávkách, protože je to prý docela fajn relax.

Do toho předat všechny informace na školu v přírodě (což jsem ještě neudělala), napsat mail rodičům, připravit si třídní schůzky, nakoupit na tu školu v přírodě nějaké nezbytné pamlsky, nezapomenout na pána z učebnicového nakladatelství (který se včera zjevil během mé pětiminutové přestávky, když jsem ho vůbec nečekala, protože schůzku zrušil, a dneska se vrátil tedy řádně na těch blbých pár minut, kdy mi tu knížku mohl nechat dole na sekretariátu…), zařídit jedné studentce nová hesla a přístupy do školních systému, odepsat kolegyni ohledně knihy, chtěla jsem ještě udělat ty nápisy na chodbu, nedejbože že bych je třeba chtěla zalaminovat, jak to vypadá s tou literární soutěží, a sakra co ten festival spisovatelů – měla bych někomu napsat a připomenout se a zjistit situaci a postup a komu proboha mám napsat počet strávníků na škole v přírodě?!

Je to frmol. Jestli jsem po přípravném týdnu žertovala o potřebě dalšího týdne na zotavení, teď by se hodily rovnou zase ty dva měsíce. Nejhorší ale je, že v září, říjnu a listopadu se to bude valit ve velkém, jenže pak přijdou Vánoce, pololetí, jarní prázdniny, Velikonoce, květnové svátky, maturity… a než se naději, rok bude v čudu a od listopadu dál už budu učit spíš jen náhodně. Inu něco na tom „co se nenaučí do Vánoc, to se nestihne“ bude. Jen nevím, jak mi to v tom mém novém režimu s velkými ideály všechno půjde.

Bude to zajímavý školní rok.

p. s. Doufám, že brzo přestanou koukat jako povýšení puci.

Učitelské prázdninové přenastavování

Ani věřit se tomu nechce po tom uhnaném červnu, ale prázdniny jsou tady. Pro děcka, pro studenty a snad hlavně a především pro nás učitele. Protože za to, že jsme je všechny v červnu neuškrtili, si ten odpočinek vážně zasloužíme. Ty poslední dny přemlouvání, ukecávání, velkých očí, smutných pohledů, tichých výčitek, pocitů ublížení a snah ještě na poslední chvíli si napsat, přepsat či dopsat nějaký zázračný test, který by všechny ty maléry celého půlroku kouzelně napravil… Číst dál

Bod zlomu

Jako začínající učitel jsem do školního systému nastoupila plná ideálů. Což je pravděpodobně docela běžné. Vize, jak to člověk bude dělat úplně jinak, než tak, jak sám zažil na základce či střední. Asi jako když se budoucí rodič přesvědčuje o tom, že některé věci on nikdy svému dítěti neřekne. A pak přijde ta tvrdá realita, která ho probere.

Číst dál

Pod lupou

Před pár měsíci nám přišel mail, že by k nám na školu chtěli přijít na náslech studenti FF, budoucí učitelé češtiny pro neslyšící. V rámci výuky by chtěli vidět i normální výuku, normální školu, slyšící studenty. Nic jsem nenamítala, touží se vzdělávat, co bych jim v tom zrovna já bránila? Každopádně jsem na ně ale dneska ráno samozřejmě zapomněla, nikoho jsem si na první hodinu nevyzvedla, takže teprve na druhé hodině jsem měla tu čest.

Číst dál