Když se začnou plnit sny

Bylo to někdy cestou do Debrecínu, možná v autobuse, možná až ve vlaku, kdy mě napadl tenhle titulek. Byla jsem nabuzená, plná naděje a optimismu a s pocitem, že se mi pomalu začíná plnit sen. Ten pocit mě o pár hodin později přešel jako mávnutím kouzelného proutku a zůstal jen strach a panika a výčitky, protože mi najednou došlo, jak moc velký ten sen je a lekla jsem se, že je to až příliš. Ale ta obava už zase odezněla…

Občas mě sice ještě popadne strach, tisíce drobností se vyrojí a proletí mi hlavou a snaží se napáchat spoustu škody. Ale pak jsou okamžiky, a ty mám daleko radši, kdy mi tělem projede radost. Jako když jste zamilovaní a najednou vás ten pocit teple zašimrá a připomene se. Nemá to nic společného s hlavou a jejími starostmi, je to pocit, který ani racionální mozek nedokáže umlčet.

Jako dneska. Ráno jsem skončila s rozbitým počítačem, jelikož můj drahý Funík von Lenovo II. dofuněl a musí se mu opravit funítko (tedy máme rozbitý větrák). V hlavě se mi začalo rojit tisíce obav, nejistot, strachů – co bych dělala, kdyby se mi něco takového stalo tam? Co bych si počala? Neměla bych komu zavolat, nevěděla bych kam s tím jít, nedomluvila bych se…

Ale pak jsem šla ven. Prší, je vlastně docela ošklivo, jak by řekla většinová společnost. Na zemi už leží popadané listí, šípek je červený, o jeřabinách ani nemluvě. Začínají padat kaštany a ořechy. Podzim. A najednou se zase objeví ten pocit. Bezdůvodný, bezmyšlenkovitý. Jen čistý pocit. Podzimní Budapešť, sen a realita, oboje se pomalu stává jedním. A k tomu není třeba slov, zůstává jen čirá radost, naděje, optimismus.

Těším se. Vím, že první dny budou krušné, ale když si to opravdu připustím, tak se vlastně neuvěřitelně těším.

Mezi poli slunečnic

Slunce je vysoko na obloze, ale přesto se už pomalu naklání k západu. Má nejvyšší čas, dny se zkracují a večer přichází čím dál dřív. Za oknem jedoucího autobusu se míhají pole slunečnic. Budínské vrchy už jsme nechali za sebou, ale krajina přesto není tak rovná jako když jsem dopoledne projížděla Velkou nížinou. Vlní se a odhaluje až nečekaně krásné výhledy. Nenápadné, nesmělé a pravděpodobně nijak jedinečné, ale přesto kouzelné. Jako ten, když jsem zvedla hlavu a unavenýma očima spatřila další pole slunečnic, s těžkými hlavami už dávno skloněnými k zemi, a za nimi nesměle vykukoval maličký kostelík některé z mnoha vesnic, kolem kterých se dálnice bez povšimnutí žene. Sluneční svit nebyl čistý, ale zastřený potrhanou bílou záclonou mraků.

Číst dál

A je rozhodnuto

Kdy jsem poprvé s tou myšlenkou přišla? Někdy na podzim. Tuším, že začátkem října? Možná dřív… Možná už v září, kdy jsem začala chodit do školy a hledat kurzy maďarštiny v rámci Karlovy univerzity. Pak přišel Erasmus Info Day a myšlenka začala získávat obrysy. Den na to jsem poprvé šla na zahraniční oddělení Pedagogické fakulty a schytala ránu pod pás. Odplížila jsem se nešťastná a zklamaná, ale nevzdala jsem se a zkusila to přímo na katedře dějepisu.

To byl říjen. Určitě. Na všechno bylo času dost, ale vlastně ho bylo hrozně málo. Nic se přece nesmí zanedbat, nic se nesmí promeškat, musíte zjistit, jak to půjde a co musíte všechno vyřídit a zařídit! Popravdě, kdyby mi někdo dal seznam, co bude skutečně třeba, stačily by na to asi tak dva, tři dny – pro hodně velký klid týden, a zbytek času se člověk může válet. V říjnu mi to ale všechno přišlo hrozně daleko. Musím čekat až do konce března!?

Číst dál