• Před tabulí

    Odcházení

    Ve tři ráno jsem naskočila do auta, naposledy zamávala a než mi to mohlo dojít, ujížděla jsem pryč. Takzvaný odchod šokem – než se loučení protáhne v nekonečná muka, radši rychle zmizet. Přesto mě okamžitě chytila panika, jestli jsem neměla ještě zůstat, proč jsem jen odjela tak rychle, ale už to nešlo zvrátit. Naštěstí. Dojela jsem domu, zbavila se nánosu make upu a cigaretového kouře, který se na mě během postávání venku nabalil, zalezla jsem do postele a rozbrečela se. Jak malá holka. Slzy jak hrachy, nos usoplený, i procítěné vzlyky jsem zvládla. Muž vedle mě nechápal, ptal se, proč proboha bulim a že přece nikdo neumřel. Jen skončili. Upřímně…

  • Před tabulí

    The best of ŠVP

    Protože blog není jen o křičení do světa, ale po těch letech jsem zjistila, že je to i výborný deníček, ve kterém se dají zpětně dohledat vzpomínky a zážitky, které jsem už zapomněla nebo vyprchaly, zanechám si tu jeden malý vzpomínkový střípek z letošní školy v přírodě. Letos se podle mého vážně vyvedla. Nechám stranou program i svou adaptační část se svými prváky. Počasí bylo úchvatné. Pošumaví, jižní Čechy, uprostřed přírody, u rybníka nedaleko Lipna, ale přitom daleko od všech rekreačních center a turistů. Z naší chaloupky jsme s holkami měly výhled přímo do mlhy válící se ráno na hladině. Už dlouho jsem v tak krátké době neměla tolik podnětů,…

  • Před tabulí

    Rok pokusného králíka

    Zahájili jsme. Po velmi hektickém přípravném týdnu, po kterém jsem si říkala, že bych potřebovala další prázdniny, přišlo to velké pondělí. Poprvé skutečně a naplno, i s vlastní třídou, se šestadvaceti klacky, kteří na mě koukají trochu vyplašeně, trochu pubertálně povýšeně. V úterý to začalo naplno. Šest hodin v kuse, padesát minut na oběd (který přinesli zoufale, ale zoufale pomalu) a další dvě hodiny v kuse. Nejen, že jsem už ráno kdoví proč přišla do školy k smrti utahaná, ale po osmi hodinách blekotání jsem byla vyřízená jak žádost, přesvědčená, že tímhle tempem budu další den v těch třídách už akorát tak slintat. To jsem trochu (neplánovaně) zachránila tím, že…

  • Před tabulí

    Učitelské prázdninové přenastavování

    Ani věřit se tomu nechce po tom uhnaném červnu, ale prázdniny jsou tady. Pro děcka, pro studenty a snad hlavně a především pro nás učitele. Protože za to, že jsme je všechny v červnu neuškrtili, si ten odpočinek vážně zasloužíme. Ty poslední dny přemlouvání, ukecávání, velkých očí, smutných pohledů, tichých výčitek, pocitů ublížení a snah ještě na poslední chvíli si napsat, přepsat či dopsat nějaký zázračný test, který by všechny ty maléry celého půlroku kouzelně napravil…

  • Před tabulí

    Bod zlomu

    Jako začínající učitel jsem do školního systému nastoupila plná ideálů. Což je pravděpodobně docela běžné. Vize, jak to člověk bude dělat úplně jinak, než tak, jak sám zažil na základce či střední. Asi jako když se budoucí rodič přesvědčuje o tom, že některé věci on nikdy svému dítěti neřekne. A pak přijde ta tvrdá realita, která ho probere.

  • Před tabulí

    Pod lupou

    Před pár měsíci nám přišel mail, že by k nám na školu chtěli přijít na náslech studenti FF, budoucí učitelé češtiny pro neslyšící. V rámci výuky by chtěli vidět i normální výuku, normální školu, slyšící studenty. Nic jsem nenamítala, touží se vzdělávat, co bych jim v tom zrovna já bránila? Každopádně jsem na ně ale dneska ráno samozřejmě zapomněla, nikoho jsem si na první hodinu nevyzvedla, takže teprve na druhé hodině jsem měla tu čest.

  • Před tabulí

    Výročí změn

    Dneska je to přesně rok, co jsem sebrala odvahu a udělala ten těžký krok dát výpověď. Dodnes si pamatuji ten zvláštní pocit, jak když sama na sebe koukám a říkám si „proboha tělo, co to děláš?! kam to jdeš?!“ Ale už o pár minut později ze mě spadl kámen gigantických rozměrů. Ještě jsem sice musela přežít dva měsíce ponižování, výsměchu, schválností a zlomyslností, ale s vědomím, že to už brzy skončí, se to nakonec dalo docela snést. Navíc s vědomím, že jdu za lepším.