• Přemýšlení nahlas

    Nechme děti číst

    Hodně se v dnešní době mluví o tom, jak děti nečtou. Hlavně kluci. Je to množstvím podnětů, je to množstvím jiných zábav, videoher, internetů, instagramů. Ale možná je to i zcela mizerným výběrem knih na základních školách.

  • Přemýšlení nahlas

    Panika z potomků

    Vyslovit nahlas větu „nemám ráda děti“ je přibližně stejně kacířské a vyvolává to podobný údiv jako když řeknu, že nepiju kafe. A to jsi učitelka?! Otázka platná na oba mé zápory, popravdě. To kafe nevysvětlím, ale k tomu prvnímu mám jedinou poznámku – proto učím na střední.

  • Přemýšlení nahlas

    Všechny barvy duhy

    Co tak člověk během těch příprav nezjistí… Něco jsem nejspíš tušila už dřív, ale poslední dobou si začínám připadat hodně mimo běžné hranice lidského vnímání. Už před rokem, když jsem si tak dumala, jak by to všechno mohlo vypadat, až TO udeří (a když jsem si naivně přemýšlela ještě o těch hezkých a zábavných věcech a realita mi byla utajena), jsem přišla se zajímavou barevnou kombinací.

  • Přemýšlení nahlas

    Pán tvorstva

    Kdy to proběhla videa z polských jatek televizí? Před týdnem? Možná, to by tak mohlo být. Záběry jsem neviděla. Vyhýbám se podobným videím. Poslední dobou je to ale všude a minimálně nějaká ta fotka se do mé hlavy stejně propracovala. Na začátku února zase zakázali chov zvířat čistě za účelem zisku kožešiny. Tedy kožešinové farmy. Nevím, s jakým očekáváním jsem ten článek rozklikla, video jsem si nepustila, ale popisek a fotografie traktoru, ke kterému byla připevněna bedna, ve které ve výfukových plynech umírali norci, se do mé hlavy propracovala. Snad rok se řeší téma klecového chovu nosnic. Trochu mě těší, že tento typ vajec jsem přestala kupovat už dříve. Ze…

  • Přemýšlení nahlas

    Nejšílenější scénárista

    Jsem si vědoma toho, že tento článek je trochu na hraně. Svým tématem a svým nápadem a pojetím. Dovoluji si ho napsat v době, kdy už se zdá, že se snad vše v dobré obrátí. Troufnu si totiž hrát na vědmu a předpovědět, že Hollywood se zachová jako ještě větší hyena a my se za nedlouhé dočkáme filmové verze dramatického příběhu z thajské jeskyně. Od té doby, co se o psaní, čtení a stavbu příběhů zajímám více, a hlavně více odborně, jsem už několikrát ve zprávách zaslechla příběhy, které mě zaujaly, ale tohle je úplně jiná liga. Tenhle příběh má totiž naprosto všechno, co Hollywood hledá (jedna složka chybí, ale…

  • Přemýšlení nahlas

    Moje troška do eco-mlýna

    Už je to nějaký ten pátek, co jsem zaregistrovala, že existuje více způsobů, jak žít. Ještě před nějakým časem, před pár lety, to byla doména spíše bosonohé menšiny, ale postupně se nejrůznější myšlenky, jak vlastními silami přispět k lepšímu světu, rozšiřují do širšího a širšího okruhu společnosti. A pomalu, ale jistě tyhle myšlenky pohlcují i mě. Myšlenky, jak eliminovat množství dopadu, který člověk vyprodukuje, jak nakládat s tím, co prostě eliminovat nedokážu, jak omezit množství spotřebovaných plastů, ale třeba i jak omezit množství chemie ve svém životě a těle. A ještě dál – jak se pokusit přispět k lepšímu životu tvorů, kteří tak docela nemohou za to, jak bezohledná verbeš…

  • Přemýšlení nahlas

    Tvá nejmilejší kniha

    Opravovala jsem teď čtenářské deníky a nějak jsem se zamyslela nad tím, jaké knihy čteme a jaké si volíme mezi své oblíbené. Zase jsem si přečetla zápis o Johnu Greenovi a zatímco jsem šla umýt nádobí, přemýšlela jsem nad tím, že tohohle autora vlastně nemám ráda. Nevím proč, občas si k lidem (v tomto případě tedy autorům) vytvořím postoj, který se mi strašně blbě překonává. Zaškatulkuji si je do sekce „tebe nemusím“ a zatím snad nikdo z této škatulky nevystoupil. Kromě Johna Greena tam patří třeba i pan Viewegh nebo z filmových tvůrců Tarantino. A filmový Hobit. Prostě jsou ve škatulce „ne“. A to zrovna od Greena jsem četla Hvězdy…

  • Přemýšlení nahlas

    Kouzlo místa

    Je časné odpoledne. Nebe decentně kryjí načechrané mraky, slunce sem tam vykoukne a přes zelené kopce se přežene stín. Vystupuji z auta, sotva se rozhlédnu, když přebíhám silnici, po které nic nepojede další hodinu, a v běhu pokračuji dál, vyšlapanou stezičkou mezi rašeliníky, z kopce až na okraj srázu. Na jeho hraně, stále v uctivé vzdálenosti, se zastavím, zhluboka se nadechnu svěžího vzduchu, který voní jarem, vodou a rašelinou. Pode mnou se rozprostírá ocelově šedé oko jezera a odráží v sobě holé stěny protější skály. Usmívám se od ucha k uchu a připadám si jako doma. Vydrápu se na veliký kámen, rozhodím ruce do stran, jako bych chtěla celou tu…