• Pure blog

    Jak jsem darovala

    Konečně jsem se k tomu dokopala. Do karet mi určitě hraje fakt, že mám dovolenou, takže můžu zkoušet nové věci a pouštět se odvážně do neznámých vod. Popostrčilo mě určitě množství zpráv o nedostatku životodárné tekutiny – covid, lidi se bojí, tradiční dárci jsou nemocní a nemohou darovat, na stránkách nemocnice je baňka s mojí krevní skupinou smutně prázdná… Zkrátka kdy jindy do toho praštit než v takovouto chvíli? Navíc když se jedná o myšlenku, se kterou si hraju už do dob, kdy jsem se registrovala na dárcovství kostní dřeně (zážitek z registrace najdete ve starším článku). Včera jsem tedy znovu sedla k počítači a začala zkoumat podmínky, které je…

  • Pure blog

    Za mladý mozek!

    Debilníme. Ať se nám to líbí nebo ne, hloupneme téměř v přímém přenosu. Jako malá jsem v hlavě musela udržet několik telefonních čísel, různé adresy a nejroztodivnější informace. Dneska spoléhám na mobil. Neustále, pořád, se vším. Pamatuji si svoje telefonní číslo, mámino, protože to se táhne už z dětství, ale tím končím. Netuším tátovo číslo, absolutně netuším číslo svého muže. Je to dáno i tím, že česká čísla má dvě a já se nezvládla zorientovat ani v tom, které je soukromé a které pracovní. Whatsappky jedeme přes španělské. A zkrátka ho mám uloženého v mobilu. Jako všechna čísla.

  • Pure blog

    Jak jsem měnila stůl

    V srpnu, po dvou týdnech pauzy z několikaměsíčního partnerského soužití 24/7, jsem rozhodla, že takhle dál fungovat nemůžeme. Je potřeba pořídit stůl do ložnice a Muž se tam odsune na homeoffice. Bude se tam moct zavřít, bude tam mít klid, já budu moct normálně vařit, popřípadě si dopoledne odučím nějaké ty online hodiny, pokud situace znovu k tomuto dozraje (a že je jen otázkou času kdy), a hlavně budeme moct zase normálně používat obývák jako obývák.  

  • Pure blog

    Jak jsem odchytávala

    Srpen je v učitelské hlavě asi jako jedno dlouhé nedělní odpoledne. Člověk vzpomíná, co všechno chtěl stihnout a snaží se to na poslední chvíli dohnat, protože už je skoro konec víkendu. Jinými slovy, než jsem se vzpamatovala, už je tu srpen a dovolená v druhé polovině. Je tedy na čase udělat aspoň něco z těch mnoha věcí, co jsem si slíbila (různé úklidy, výlety, rovnání materiálů… no, zatím nic moc). Dneska ráno jsem se s velkým odhodláním vrhla na kumbál. Prostor v našem bytě, kam průběžně odkládáme všechno nepotřebné a jednou za čas mě drapne rapl, polovinu těch krámů a krabic od všeho možného vyházím, abychom zase měli kam to strkat. Většinou ten moment nastane,…

  • Pure blog

    Konec jedné éry

    Blog.cz končí. Jakože úplně končí. Definitivně. Bez náhrady. Dneska jsem si četla detaily v mekáči. Fakt bez jakékoliv alternativy. Táhněte si na konkurenční platformy, my zavíráme krám.

  • Pure blog

    Břevnovská veselka po španělsku

    Dva měsíce od svatby mám pocit, že by bylo vhodné už konečně něco k celé události napsat. Zatím jsem se k tomu nedostala z různých důvodů – málo času, pořád se něco dělo, příliš mnoho myšlenek, nejasnost, jak to celé pojmout. Tím si koneckonců nejsem jistá do teď. Původně jsem myslela, že napíšu dva různé články, jeden ten hezký, obecný, a druhý ten tvrdě realistický s nevyžádanými radami do života. Nakonec to ale zkusím všechno propojit. Včetně těch rad o tom, co bych dneska, kdyby se to celé mělo konat znovu, udělala jinak.

  • Pure blog

    Hektické léto

    Lepší napsat něco, než neustále přemýšlet nad tím, co všechno bych chtěla napsat. Blogování mě baví, chybí mi, ale nějak se k němu ne a ne dostat. K ničemu se ne a ne dostat, protože mě pořád něco (někdo) vyrušuje, přetrhává myšlenky, pořád je tisíc věcí kolem co dělat. Letošní léto bylo totiž hodně hektické, hodně náročné a poznamenané pár událostmi, které mi trochu tvořily autoblok, protože jsem vlastně nechtěla, aby si to přečetl někdo (konkrétní) další. Podobně je na tom můj deník. Rok, kdy jsem si ho měla psát pečlivě den po dni, vypadá tak, že mám teď s vyplazeným jazykem dopsaný květen a kus června, dramatický a významný…

  • Pure blog

    Letenské pláně

    Zatím jsem se na žádnou z demostrací konaných na Václavském náměstí nedostala. Prostě nebyl čas, nebyla síla, energie, nic. Pocit, že bych měla, nechyběl, ale všechno ostatní zkrátka ano. V neděli před koncem školního roku mi ale výmluvy došly. Klasifikace uzavřená, slovní hodnocení sice nenapsaná, ale čas by byl. Nakonec jsme se vyhecovaly s mámou – já nevím, já jdu, já nestíhám, to dáme, já nejdu, pojď! Hodně přátel na facebooku zakliklo, že se tam objeví. Hodně mých studentů sdílelo svou účast z předchozích akcí, nicméně jsem se domluvila jen s tou mámou, která hned na to musela běžet do práce. Plán tedy byl vyběhnout nahoru, morálně podpořit a zase…

  • Pure blog

    Když hoří historie

    Asi není nikdo, kdo by tu událost nezaregistroval. Ke mně se připlížila úplně nenápadně, přes status pana Třeštíka staršího, který psal, že teď už to vědí všichni, ale jako první ho informoval jeho oblíbený deník. Pak to propuklo ve velkém. Nevím, zda to byla fotka nebo headline, pravděpodobně obojí současně a můj mozek v tu samou chvíli vypnul službu. Zírala jsem na tu informaci, neschopná ji plně přijmout, s potřebou vykřičet ji na všechny strany (psala jsem mámě, kamarádce, kolegyni…) a s potřebou napsat kamarádovi, který je v Paříži, co se to tam proboha děje. Hoří Notre Dame. Teda, on už naštěstí nehoří, ale ve chvíli, kdy jsem pozdě večer…

  • Pure blog

    Svatební orgie II.

    Je to peklo. Ležím v tom přes dva měsíce a mám pocit, že se nic moc nemění, neposouvá a ke zdárnému cíli mám přibližně tak daleko jako 5. ledna. Ne-li dál, protože tehdy jsem ještě žila v naivním světě jednoduchých řešení. Ten neexistuje. Na druhou stranu je to určitě jen zdání, protože už se přeci jen začíná něco rýsovat, vypadá to, že místo už máme rozhodnuté, datum a čas obřadu jsou už pevně stanovené. Přes to už vlak nejede, už jsme to oficiálně oznámili a někteří hosté už si koupili i letenky atd. I kdybychom tedy nakonec skončili někde na úřadě, na konci července budeme svoji. Pokud se do té…