Jak jsem odchytávala

Srpen je v učitelské hlavě asi jako jedno dlouhé nedělní odpoledne. Člověk vzpomíná, co všechno chtěl stihnout a snaží se to na poslední chvíli dohnat, protože už je skoro konec víkendu. Jinými slovy, než jsem se vzpamatovala, už je tu srpen a dovolená v druhé polovině. Je tedy na čase udělat aspoň něco z těch mnoha věcí, co jsem si slíbila (různé úklidy, výlety, rovnání materiálů… no, zatím nic moc).

Dneska ráno jsem se s velkým odhodláním vrhla na kumbál. Prostor v našem bytě, kam průběžně odkládáme všechno nepotřebné a jednou za čas mě drapne rapl, polovinu těch krámů a krabic od všeho možného vyházím, abychom zase měli kam to strkat. Většinou ten moment nastane, když už se tam nedá pomalu ani vstoupit. Dveře od vestavěné skříně otevřené, na věšácích tašky, batohy, na zemi co se tam zrovna vešlo. Prostě nic reprezentativního, takový Moničin tajný kumbál. To jen pro ilustraci, v jakém stavu jsem dnešní zážitek zahájila.

Continue reading

Břevnovská veselka po španělsku

Dva měsíce od svatby mám pocit, že by bylo vhodné už konečně něco k celé události napsat. Zatím jsem se k tomu nedostala z různých důvodů – málo času, pořád se něco dělo, příliš mnoho myšlenek, nejasnost, jak to celé pojmout. Tím si koneckonců nejsem jistá do teď. Původně jsem myslela, že napíšu dva různé články, jeden ten hezký, obecný, a druhý ten tvrdě realistický s nevyžádanými radami do života. Nakonec to ale zkusím všechno propojit. Včetně těch rad o tom, co bych dneska, kdyby se to celé mělo konat znovu, udělala jinak.

Continue reading

Hektické léto

Lepší napsat něco, než neustále přemýšlet nad tím, co všechno bych chtěla napsat.

Blogování mě baví, chybí mi, ale nějak se k němu ne a ne dostat. K ničemu se ne a ne dostat, protože mě pořád něco (někdo) vyrušuje, přetrhává myšlenky, pořád je tisíc věcí kolem co dělat. Letošní léto bylo totiž hodně hektické, hodně náročné a poznamenané pár událostmi, které mi trochu tvořily autoblok, protože jsem vlastně nechtěla, aby si to přečetl někdo (konkrétní) další.

Podobně je na tom můj deník. Rok, kdy jsem si ho měla psát pečlivě den po dni, vypadá tak, že mám teď s vyplazeným jazykem dopsaný květen a kus června, dramatický a významný červenec chybí. O srpnu ani nemluvě. Kdo ví, zda to někdy dopíšu. Občas přemýšlím, že začnu psát prostředek srpna a… pak se časem uvidí, co s tím zbytkem. Protože některé pocity a prožitky si sice můžu zpětně zapsat, ale autenticita bude už nízká.

Nápadů na články je mrak, ale než se k napsání dostanu, trochu vyčpí, vyšumí a přijdou další. A ty taky nenapíšu. I když bych měla, já vím. Naopak bych měla (a chtěla jsem) omezit tyhle nicneříkající hromadné žvásty o tom, jak na nic nemám čas, ale v tuhle chvíli si přesně tohle asi potřebuju napsat. Takové to odšpuntování „povinnosti“ po dlouhém tichu, kdy každý den si slibujete, že už to uděláte, ale den po dni vám je blbější se do toho konečně pustit, až prostě musíte skočit po hlavě. Zase si po dlouhé době zkusit, jak je skvělé nechat prsty běžet po klávesnici, poslouchat charakteristické klapání a sledovat přibývající slova na obrazovce. A spoustrukrát vidět mizet ukliknutá písmenka.

Ještě pořád jsem nesepsala nic k velikonočnímu Berlínu. Ani fotky jsem popravdě ještě neprotřídila, protože to bylo v době, kdy byly jisté nepříjemné události moc čerstvé a já se hodně nechtěla dělit o nic. Ale už to trochu odeznívá (důkazem pro mě je i tenhle výkřik do ticha). Chtěla jsem napsat článek o českém létě, ale možná ho s přicházejícím podzimem trochu překopu a napíšu si něco o českých ročních dobách. A pak by si vlastní článek zasloužila svatba. Letošní léto totiž bylo úspěšné – nový muž, nové auto, nová koupelna. Dobrý, ne? Občas ze srandy říkám „první muž“ a „první auto“, to abych je oba držela v napětí, že je kdykoliv můžu vyměnit. Ale nechci. Zvládli jsme i svatební cestu/rodinnou návštěvu ve Španělsku a teď mě ještě čeká tradiční letní roadtrip s maminkou. Tentokrát směrem do Horních Uher – Slovensko a severní Maďarsko. Začínám se na to těšit jak malá.

Taky si snažím trochu srovnat myšlenky ohledně toho, co se svým životem. Chybí mi nějaká kreativita, chybí mi kytky (rostlin doma je podezřele málo), chybí mi focení – na to se teď těším v nadcházejícím cestovním týdnu. První kreativní záchvat budu řešit nějakým cestovním deníkem z uherské cesty. A pořád si hraju s myšlenkou svého profesního portfolia. Jakkoliv jsem na sebe byla hrdá, že jsem pokořila svatební web (a to byla panečku výzva!), říkám si, zda se s touto myšlenkou neobrátit na profesionály.

Ach, je toho tolik, co bych chtěla zvládnout, ale dovolená se podezřele krátí a za chvíli ten kolotoč začne nanovo. Tradičně taky převažuji, co bych od září ráda zahájila. Takže letos to máme opět nějaké cvičení, ideálně jóga, prostě rozhýbat ta zpohodlnělá letní pneu. Pak bych se ráda vrátila k maďarštině, protože ta v mé hlavě nehezky krní. To se naplno ukáže teď během cesty. Měla bych pohnout se španělštinou, ačkoliv dnešní pokec s paní překladatelkou mě trochu nahlodal, zda skutečně potřebuji nějaký institut, zda by nestačily domácí konverzace. A nějaké to kreativní vyžití by se taky hodilo. Ale tam se bojím, že kurzy, jaké bych si představovala, stejně neseženu, takže je to asi jedno a je to na mě a mém domácím čase. Vlastně když se na to teď dívám, dochází mi, že učitelé mají Nový rok kolem 1. září – zvažujeme, reflektujeme, přijímáme nové výzvy. V červnu pak se smutkem bilancujeme, jak se nám dařilo.

Začnu tím, že protřídím berlínské fotky to je zvládnutelný úkol.

Letenské pláně

Zatím jsem se na žádnou z demostrací konaných na Václavském náměstí nedostala. Prostě nebyl čas, nebyla síla, energie, nic. Pocit, že bych měla, nechyběl, ale všechno ostatní zkrátka ano. V neděli před koncem školního roku mi ale výmluvy došly. Klasifikace uzavřená, slovní hodnocení sice nenapsaná, ale čas by byl. Nakonec jsme se vyhecovaly s mámou – já nevím, já jdu, já nestíhám, to dáme, já nejdu, pojď! Hodně přátel na facebooku zakliklo, že se tam objeví. Hodně mých studentů sdílelo svou účast z předchozích akcí, nicméně jsem se domluvila jen s tou mámou, která hned na to musela běžet do práce. Plán tedy byl vyběhnout nahoru, morálně podpořit a zase zmizet.

Už jen cesta stála za to. Metro mi silně připomínalo zážitek ze začátku roku, kdy se celá Praha hrnula na ohňostroj. Lidé se cpali do vagónů, šlapali po sobě, občas se trochu pošťouchli… Ale na rozdíl od toho Nového roku se tentokrát všichni usmívali, omlouvali a byli milí. Stejný zážitek měla i maminka v trmavaji, v níž prý nikdo nestál na vlastních nohách, všichni se navzájem málem udupaly, přes les rukou nebylo vidět ani z okénka, ale i tak panovala všeobecně veselá nálada.

Na mostě pod Letnou se k nám přidala stará paní, urputně pochodující vstříc cíli a vesele štěbetající o tom, jak tam na ni čeká syn a že to snad stihne. Mezitím chodily zprávy, že už je plno…

Vyběhly jsme s davem schody na Letnou a už mezi stromy, daleko před písečnou planinou, se převalovaly davy. Lidé se ovívali vějíři, někteří do vzduchu rozprašovali vodu, aby pomohli i ostatním překonat vedro, které začínalo být nesnesitelné. Rodiny s dětmi a kočárky, na trávnících rozhozené deky, všude mraky lidí. A i přesto Letná působila poklidně, jako kterékoliv jiné líné nedělní odpoledne, jen trochu předimenzované.

Měla jsem víc štěstí než rozumu. Ve chvíli, kdy jsme se chtěly otočit a běžet zase zpátky do města, jsem si za sebou všimla kamarádů. To bylo jediné možné řešení, jak někoho potkat – zkrátka do něj vrazit, protože mobilní sítě a internety zkolabovaly. Houkla jsem po nich a připojila se k nim, s očekáváním, co mi to přinese.

Přineslo mi to dobrodružství. Kamarád kamarádů, kterého jsem nikdy neviděla, začal remcat, že by se nejradši dostal na ty střechy domů na druhé straně pláně. Na nich už postávalo poměrně dost lidí a postupně se jejich počet zvyšoval. Fasády domů zdobily transparenty, vlajky, motta.

Ten nápad se mi líbil. Bylo v něm cosi rebelského a nečekaného. Zatímco kamarádi odmítavě vykrucovali, já po chvíli vypálila, že teda jdeme. Prostě to zkusíme.

Dalo nám to zabrat, celý blok domů jsme obešli dvakrát. Jednou jsme se už do chodby dostali, vyběhli až do třetího patra, ale pak se naši předchůdci začali vracet s tím, že nahoře je zavřeno. Další obejití bloku. V jednu chvíli jsme to i vzdali a vyrazili hledat opuštěné kamarády, ale pak nám to nedalo a zkusili jsme to znovu. Přišly lepší pokyny, kudy se dá dostat dovnitř. Do jednoho z domů nás nakonec pustil starý pán, asi obyvatel, který se tvářil napůl nechápavě, kolik nás jde, napůl spiklenecky. Věděli jsme, že děláme něco zakázaného, ale o to lepší to bylo, když jsme doběhli s funěním do osmého patra, chytli se požárního žebříku a začali se drápat nahoru. Tam už nás čekal jen světlík a z něj vstup na volnou, ničím neohraničenou střechu, vysoko nad letenskou plání zaplněnou tisíci lidí. Co tisíci, statisíci!

Z té výšky mě mrazilo. Mám k nim respekt, jakkoliv ráda se sápu na věže čehokoliv, co je přístupné, ať už jedu kamkoliv (kostelní věže, zvonice, radnice a jiné -ice), všude je nějaké jištění. Tady nic. Jen holá střecha a z ní výhled na celý svět. Od Olšanských hřbitovů, Dona Giovanniho, Crystal, Žižkovský vysílač, přes Národní muzeum, týnské věže, Pankráckou pláň, údolí Vltavy s Branickou skálou na jedné a Barrandovem na druhé straně, až po impozantní věže svatého Víta. A na druhé straně Ďáblice, Bohnice a jiné -ice. Nekonečno. Všechno. Širé nebe nad hlavou a jásající dav pod námi. A vlajky. Všude stovky vlajek.

Po nějaké době jsme se osmělila natolik, že jsem se posadila i na okraj střechy. Pod námi na balkoně (jediný důvod, proč jsem se osmělila si na ten okraj sednout, pád by byl snad ne smrtelný) probíhala ještě lepší party – tam měli víno, slané tyčinky a kamery.

Bylo to skvělé. Bylo to neopakovatelné, naprosto punkové, odvázané a nečekané. Z mého „otočka na deset minut“ se stal několikahodinový zážitek. Seděli jsme tam, poslouchali, bavili se mezi sebou, s úplnými cizinci, sdíleli jsme dojmy, posílali fotky do světa a užívali si tu atmosféru. Vždycky když se plání rozlehl potlesk a jásot, zamrzailo mě. Tak moc to připomínalo ta videa, co občas ve škole pouštím, tu nadšenou atmosféru, tu odhodlanost. A přitom to všechno bylo tak klidné, přátelské a vstřícné.

Když jsme nakonec přeci jen slezli (dalším záludným světlíkem, po jistých výhružkách, že nás bude zastavovat policie a vyptávat se, co jsme na té střeše dělali) a seběhli schody, jiná obyvatelka domu nás radši poslala k zadnímu východu – co se dělo vepředu nevím, možná tam stáli ti zvědavci, možná tam byl jen dav toužící se dostat dovnitř. Kdo ví, ale dalo to celému zážitku ještě větší punc něčeho zakázaného, kouzelného.

Skončili jsme v baru na zahrádce, s vínem a pivem, s kamarády, kteří tam na nás čekali. Nechali jsme dav odjet, užili jsme si nedělní podvečer s doznívajícím adrenalinem a s pocitem, jak krásná akce to byla.

Možná to nic nezmění, pesimista ve mně tomu ani nevěří, ale optimista je rád, že jsem se nakonec vyhecovala a že jsem tohle zažila.

Bylo hezky.

Když hoří historie

Asi není nikdo, kdo by tu událost nezaregistroval. Ke mně se připlížila úplně nenápadně, přes status pana Třeštíka staršího, který psal, že teď už to vědí všichni, ale jako první ho informoval jeho oblíbený deník. Pak to propuklo ve velkém. Nevím, zda to byla fotka nebo headline, pravděpodobně obojí současně a můj mozek v tu samou chvíli vypnul službu. Zírala jsem na tu informaci, neschopná ji plně přijmout, s potřebou vykřičet ji na všechny strany (psala jsem mámě, kamarádce, kolegyni…) a s potřebou napsat kamarádovi, který je v Paříži, co se to tam proboha děje.

Hoří Notre Dame. Teda, on už naštěstí nehoří, ale ve chvíli, kdy jsem pozdě večer šla spát, jsem uléhala s vědomím, že až se ráno probudím, žádný chrám už možná stát nebude. Celý večer jsem pobíhala k televizi, od půl osmé jsem čekala, kdy se nějaká česká stanice uráčí o tom podat nějakou zprávu, v deset konečně nějaké obsažnější vysílání. Neustálé aktualizace internetových serverů. V živém přenosu jsem viděla padající vížku, skláněla se se vší pompézností filmové divy, zahalená v rudých plamenech, vypadala velmi impozantně. Nevím, jestli už v tu chvíli mi vyhrkly slzy nebo až po přečtení zprávy, že na záchranu je jen minimální šance. Nebo to možná byla informace o tom, že oheň se dostal do jedné z věží se zvony. Což by byl asi vážně konec.

Continue reading

Svatební orgie II.

Je to peklo. Ležím v tom přes dva měsíce a mám pocit, že se nic moc nemění, neposouvá a ke zdárnému cíli mám přibližně tak daleko jako 5. ledna. Ne-li dál, protože tehdy jsem ještě žila v naivním světě jednoduchých řešení. Ten neexistuje.

Na druhou stranu je to určitě jen zdání, protože už se přeci jen začíná něco rýsovat, vypadá to, že místo už máme rozhodnuté, datum a čas obřadu jsou už pevně stanovené. Přes to už vlak nejede, už jsme to oficiálně oznámili a někteří hosté už si koupili i letenky atd. I kdybychom tedy nakonec skončili někde na úřadě, na konci července budeme svoji. Pokud se do té doby nezblázníme.

Nemám poslední dobou čas vůbec na nic, co nesouvisí se svatbou, protože toho zařizování a vymýšlení je až nad hlavu. Do deníčku jsem si nezapsala už od ledna (zazdila jsem celý únor), testy opravuji téměř sporadicky, dlouho do noci procházím internety a hledám. Možná je to trochu útěk, protože zároveň s tím procházím nějakou profesní krizí, ze které bych se také měla vypsat. Ale dneska si dáme další seznam vtipných zjištění ze svatebních přípravách.

Continue reading

Svatební orgie

Protože se z toho všeho asi potřebuji vypsat.

Já tušila, že to celé nebude tak jednoduché, jak se některým zdálo. Tušila jsem, že to bude značně náročnější, dokonce jsem brala docela vážně varování, že takové věci by se měly chystat aspoň rok dopředu. Jsem si vědoma toho, že mě nikdo nenutil pořádat celou akci letos, že jsme to klidně mohli nechat na 2020. Ale když už máte rok pnutí, nechce se vám to odkládat. Bohužel. Za poslední dva měsíce, kdy se topím v přípravách a zjišťování, vykrystalizovalo pár zajímavostí a pár zajímavých momentů.

Continue reading

Želva na ledu

Den se protáhl víc, než jsem plánovala. Dávno byla tma, po prosluněném dni (na kterém roztála polovina pražského sněhu) všechno zamrzalo, cestou z tramvaje jsem se spíš klouzala, ale vidina teplého domova a večeře mi všechno to utrpení vynahrazovalo.

Na zastávce postávala roztodivná skupinka středoškoláků, workoholiků a opilců. Jeden z posledně jmenovaných se kolem mě propotácel tak, že jsem si nebyla jistá, zda ho nebude potřeba sbírat ze země. Radši jsem na něj a jeho vrávoravý krok ale příliš nezírala, známe opilce, vzal by si to jako útok a nedejbože by se mnou začal komunikovat. Stačilo, že se o mě málem otřel cestou od své skupinky k lavičce, na kterou se zhroutil.

První autobus s námi zalaškoval falešnou nadějí, než zajel na parkoviště. Druhý už naštěstí zamířil pro zmrzlíky, aby nás pozřel a rozvezl blíž našim domovům. Vždycky čekám, abych nastoupila jako poslední, protože vystupuji hned na další zastávce. I tentokrát většina lidí nastoupila, opilci se teprve sbírali, ale varovný signál už se rozezněl. S myšlenkou, že až budu vystupovat, musím si dávat pozor, protože na naší zastávce určitě bude namrzlo a kluzko, jsem ostrým krokem vyrazila ke dveřím, tak, abych skupinku opilců předešla. Krok, druhý, poslední, nášlap k nástupu… A přesně v tu chvíli se ukázalo, že obrubník je jeden čistý led a já letěla na záda.

Dopadla jsem tvrdě, přímo na batoh, ve kterém jsem naštěstí nenesla třeba rajčata, jen svazek klíčů, který se mi spolehlivě zaryl přesně do páteře. Hlavu jsem udržela ve vzduchu, loket ne. Jedna noha skončila přesně pod autobusem. Nevím, co mi v tu chvíli letělo hlavou. Směsice šoku, myšlenka, že mi to teda asi ujede, a myšlenka, aby mi ten autobus nepřejel nohu.

Varovná signalizace zmlkla, okamžitě se ke mě natáhlo několik párů paží – jeden pán dokonce zase vyskočil z autobusu a opilec, který sám potřeboval oporu, mě zvedal se sotva srozumitelným dotazem, jestli „jste v pořádku paní?“ Přišlo ještě několik dalších dotazů, jestli jsem v pohodě, přišla rada, že kromě těch bílých sviní na přechodu nejvíc kloužou právě obrubníky, protože jsou ze žuly (jakože jsou hladké? nebo proč? Neměla jsem odvahu se ptát, jen jsem to odkývala), přišel dotaz opilce, že by se potřeboval posadit – kupodivu jsme zvládli všichni nastoupit, já samozřejmě rudá až za ušima. Všichni v autobuse na mě zírali, možná zkoumali, jestli nejsem taky opilá.

Ponaučení? Vždy a za všech okolností se vyvarujte odsuzujících pohledů vůči opilcům, protože nikdy nevíte, kdy vás právě oni budou zvedat ze židle. A vždycky, vždycky počítejte s tím, že to v únoru prostě v noci klouže a i jediný krok vás může zradit.

Popravdě, ještě že se mnou nebyl Muž. Hned po té, co by mě sesbíral ze země a ujistil se, že mi nic není, by se počůral smíchy. A měla bych to na talíři do konce života. Což nejspíš budu mít i tak, ačkoliv to slyšel jen z vyprávění.

Roztomilá zviřátka zvyšují pozornost. Tak pozor na led!

Novoúnorová předsevzetí

Nevím, jestli mám ráda novoroční předsevzetí nebo ne. Asi se mezi nimi trochu potácím, podle toho, jaký názor zrovna zaslechnu – je to fajn způsob, jak si srovnat myšlenky, je to zbytečnost a pozérství na úrovní motivačních citátů na zdi (ty jsem poslední dobou hodně přestala mít ráda, zjišťuji). Zároveň jsem se před nějakým časem zařekla, že si přestanu na blog psát seznamy toho, co bych ráda udělala a dělala, protože už to začíná být trapné. Protože to pak nikdy neudělám. Navíc se dost často opakují ty samé motivy a témata – zejména jedno, že budu psát. Přesto mi to nedá a mám nějakou potřebu si teď, na začátku února, zase jeden malý seznam sesmolit a vyvěsit. Continue reading