Bílá panika

Stáli jsme na střeše domu, kolem nás velkolepě vybuchoval nový rok v zářivých barvách, když se ke mně Muž otočil s tím, že mi ještě něco chtěl… Nevím, jestli mi to došlo už v ten moment nebo až o vteřinu později, kdy z kapsy vytáhl výmluvnou krabičku a položil dotaz, ale každopádně mě to zaskočilo. Kousek od nás stále s přítelem jeho sestra – naštěstí dost velký kousek na to, aby v tom rámusu petard a rachejtlí neměla nejmenší ponětí, co se vedle ní děje. Kvůli její přítomnosti jsem nečekala, že by na to mohlo ten večer dojít. Nakonec jsme si ale přeci jen užili romantickou a velmi soukromou chvilku, kdy jsem si nebyla úplně jistá, jestli se směju, nebo mám náběh na pláč dojetím. Fakt se mě zeptal. Až s prstýnkem na ruce mi došlo, že jsem ale vlastně neodpověděla a dodala jsem aspoň „no tak jo!“ (na což on dodal „no tak jo, vole“, protože se právě naučil nové české slovíčko a cpe ho všude.)

Číst dál

Předvánoční atmosféra

Začalo to vaječňákem z IF café, který se mi loni stal nepostradatelným kamarádem, jak přežít náročné svátky v pěti lidech v našem malém bytě. Letos jsem si ho pořídila už začátkem listopadu.

V polovině listopadu jsem si v Costě koupila první ostružinovou horkou čokoládu, na kterou se těším vždy celý rok, hned od momentu, kdy mi v květnu definitivně řeknou, že ostružinovou příchuť už nemají, už je léto, jdi dál… Jen pár dní na to jsem se probudila do pocukrovaného světa, husté vločky snášející se na ulici v šest ráno působily tak kouzelně, že mi ani nevadilo za chvíli vyrazit do světa. Sníh se dlouho neudržel, ale i další rána už byla štiplavá a vhodná na čepici.

Včera odpoledne jsem vešla do knihkupectví, kde pravidelně kupuji vánoční přáníčka a pohledy, které posílám do celého světa. Letos se nabídka povedla, zejména jeden typ přáníček mě kdoví proč až dojal – zimní městská krajina, tak typicky česká, tak naše, tak tradiční. Uvědomila jsem si, že Vánoce jsou obdobím roku, kdy k tradicím tíhnu nejvíce. Kdy mě nejvíce zaplavuje nostalgie. Trochu to ve mně hrklo, zatímco jsem stála mezi regály knih a vybírala, pro co se vrátím a co pošlu tentokrát.

Večer začalo sněžit. Co chvíli jsem vykukovala z okna, sledovala pomalu bělající ulici, i tenká vrstva poprašku odrážela světlo a noc náhle byla jasnější. Spokojeně jsem se tetelila, že jsem doma, v teple, v televizi běžel předpolední Harry Potter, ke kterému jsem si sedla se zbytečkem toho prvního vaječňáku a užívala si dlouhý, klidný páteční večer.

Pomalu, ale jistě, zatím jen ve vlnách, mě zaplavuje vánoční nálada. Těším se na pečení, na pohádky, na zdobení stromku. Těším se na Štědrý večer s rodinou a na první svátek vánoční, až se s Mužem zase sejdeme doma a oslavíme konečně Vánoce spolu.

Jen bych ještě potřebovala sehnat všechny ty dárky, protože je prvního prosince a já nemám lautr nic. Snad jen nápady, a to jen některé. Ale tím si teď nebudu kazit vánoční náladu.

Tour de España: IV. Železné Toledo

Pátý den našeho překvapivě náročného tripu. Poslední zastávka na naší cestě. Můj vytoužený cíl, Toledo, které chci vidět už několik let. Slibovala jsem si od něj hodně, koneckonců tam to množství lidí asi nebude jezdit jen tak pro nic za nic. Trochu jsem si musela vyslechnout, jak se uchodíme, kopcovité, se spoustou schodů a do toho šílené vedro… Ale byla jsem odhodlaná to riskovat! Číst dál

Setkání s kniholkami

Chladné zdi Anežského kláštera hostily tuto neděli setkání v rámci Festivalu spisovatelů Praha. Dostali jsme se s touto akcí do spojení na konci školního roku, snažím se to nějak rozjet, září mě ale tak zdevastovalo, že se mi povedlo podchytit jen část programu. Na druhou stranu jsem si naštěstí nenechala utéct nedělní workshop o Kniháři.

Shodou okolností jsem se o tomto relativně mladém projektu dozvěděla někdy během prázdnin z instagramu Zrzavé Terezy. Nadšeně postovala o novém zápisníku na knihy, který si pořídila. Což je něco, po čem nevědomky pokukuji už hrozně dlouho. Prohlédla jsem si stránky, zauvažovala  zatím zavřela. Teď jsem ale měla možnost zjistit o celém projektu něco víc a mé učitelské já cítilo možnost objevit něco nového, co by se dalo nabídnout studentům a třeba by to podpořilo jejich zájem číst.

Do Anežského kláštera jsem nakonec nešla sama, ale dokonce se dvěma svými studentkami, což bylo hrozně fajn zažít. A hlavně je docela hezké někomu říct „jo, přišla jsem a tohle jsou holky, které učím a které to taky zajímalo a přišly se mnou, proč by ne.“

Hlavní jádro workshopu stálo na diskuzi v kroužku. Téma bylo jasné – čtení a knihy, a následovalo hned po příběhu, jak vůbec Knihář, velmi minimalistický, ale geniální a strašně krásný zápisník vznikl. 

Po skončení jsme se s holkami shodly, že bylo vlastně hrozně fajn se na chvíli zastavit, usadit se ve zdech tak krásné stavby a zamyslet se nad svým vlastním čtenářstvím. Od neděle mi tak běží hlavou pár myšlenek, které jsem si tam uvědomila, utřídila nebo vyslechla.

  1. Když se mě někdo zeptá na knihu, která mě hodně ovlivnila, řeknu Židovku z Toleda. Protože jsem u ní objevila kouzlo kvalitní literatury, která mě ale zároveň bavila. Stejně tak bych ale mohla říct Uprchlíka na ptačím stromě (první kniha, kterou jsem jako dítě úplně sama a ráda přečetla – a dodneška díky ní poznám více opeřenců, než je normální) nebo Harryho Pottera (knihu, která mě skutečně naučila číst a ukázala mi, že je to zábava) nebo Pána prstenů (díky kterému jsem začala opravdu psát). Nebo spoustu dalších knih, které mě nějak ovlivnily, ale nakonec jsem si vybrala právě tu první zmíněnou.
  2. Nepřečetla jsem toho v životě zdaleka tolik, kolik bych ráda a i to, co jsem přečetla, si už sotva pamatuji. Což je fakt blbý, když o knize pak máte vykládat a najednou prostě netušíte, proč hlavní postava udělala to či ono, protože si prostě nemůžete vzpomenout. Můj seznam k přečtení se tak protahuje o knihy, které bych ráda pře-přečetla (počeštělá verze slova re-reading).
  3. Obecně čtu málo. Může za to málo času, ale i fakt, že večer, když konečně zaklapnu práci a zalezu do postele, většinou radši vezmu mobil a pustím se do sjíždění sociálních sítí, u kterých začnu pomalu tuhnout a nakonec se dorazím nekonečným vysíláním Přátel, u kterých usínám. Protože jsem přeci tak utahaná, že nemá cenu se začítat. Takže je ze mě vlastně taková kovářova kobyla a klasický příklad člověka, který káže vodu a sám pije víno (hanba mi).
  4. Měla bych se více věnovat české současné tvorbě. Kdoví proč se jí docela vyhýbám a nenápadně ji ignoruji – cíleně i zcela omylem. Mám-li si ale vybrat novou knihu ke čtení, vlastně to téměř nikdy není současný český autor, nově vydaná kniha. A začínám tušit, že mi tu uniká několik zajímavých příběhů (třeba Hana).
  5. Možná bych měla vzít na milost i Rowlingovou. Ta u mě skončila s posledním Harry Potterem a její další kroky mě od ní značně odklonily. Dodnes si myslím, že některé její výkřiky byly zcela promyšlené v touze po penězích, film Fantastická zvířata se mi prostě nelíbil a Prokleté dítě jsem doteď nečetla, protože síla Rowlingové je podle mě v popisech a to s dramatem nejde úplně dohromady. Ale Prázdné místo je prý velmi vydařené, když se člověk konečně začte (ale tuším tady podobný problém jako s těmi českými současníky).
  6. Asi nutně potřebuji Knihář. Bráním se tomu od té neděle, kdy jsem zaváhala a nekoupila, protože cena přeci jen není nejnižší a vlastně je po obsahové stránce strašně jednoduché, to bych zvládla i doma na koleni s levnějším zápisníkem. Ale na druhou stranu tuhle novotu asi potřebuji vyzkoušet a asi se těším, až si do něj knihy zapíši a, jak to nazvala jedna z autorek, závěrečně se s knihou pomazlí jeho prostřednictvím. Asi chci trochu podpořit autorky. A možná chci vyzkoušet něco, co bych pak třeba mohla doporučit studentům, tentokrát bez toho pití vína.

Loučení s prázdninami

Přišla ta obávaná neděle. Neděle, po které následuje první pracovní pondělí po několika týdnech relativního volna. Neděle, kdy zjišťuji, co všechno jsem neudělala, nestihla, zapomněla, nezvládla, na co jsem se vykašlala, kdy přehodnocuji, co ze zanedbaného mě mrzí a co zvládnu dodělat během roku – a toho bude málo, jak se znám. Neděle, kdy se mi začaly nevyhnutelně zdát sny o návratu do školy, zejména proto, že mě čekají velké diskuze o pojetí výuky. A v tom snu jsem blábolila strašné nesmysly, které si v bdělosti budu muset odpustit.

Jsou za mnou poslední výlety, poslední velké akce, teď zase začne období paběrkování „co víkend dá“. Právě v proběhlých akcích je ale moje největší reserva. Španělský trip mám sepsaný, ale je potřeba ho pročíst, upravit, doladit a proboha možná konečně i projít ty fotky, které jsem od příjezdu ještě ani neviděla.

K těm se ale přidaly ještě fotky z německo-rakouského tripu, ze kterého jsem se vrátila předevčírem. Už od začátku jsem byla rozhodnutá, že poslední týdenní trip vezmu spíš obrázkově, jako sérii fotografií s popisky. Ale trochu se mi to rozpadá pod rukama, některé zážitky se mi chce rozepisovat šířeji. Takže vlastně uvidím, co z toho vznikne a hlavně jak štědrá bude časová dotace k tomu.

A pak tu zůstává francouzský svatební víkend. U něj pořád přemýšlím, zda ho sem vůbec dávat nebo ne, ale na druhou stranu moje potřeba dělit se o tipy a nápady je tak silná, že k tomu asi nakonec přeci jen dojde.

Všechno to sepsat, protřídit fotky, nahrát fotky, přidat je do článků a pak už jen nastavit, aby se články samovolně průběžně objevovaly, dejme tomu jeden týdne – jinými slovy do Vánoc mám vystaráno.

Zároveň to ale znamená, že jsem měla skvělé prázdniny. Letos se skutečně vydařily – hodně jsem cestovala, do známých i neznámých koutů, hodně jsem poznala a viděla. Zároveň se ale našel čas posedět s kamarády, zrelaxovat a zregenerovat nervy. Přišla jsem na jiné myšlenky, ale ty staré jsem převalovala a přepracovávala a přicházela s novými řešeními. U těch je nejhorší, že si teď ty svoje novinky budu muset zrealizovat a toho se děsím snad ze všeho nejvíc – je to krásná vize „že budu učit moderně a zajímavě“, ale ta realita bude ještě náročná.

Také jsem během prázdnin alespoň v hlavě pohla s některými příběhy, které se mnou žijí už odporně dlouho. Na papír se jim zatím nechce, ale já jim věřím. že když je ještě chvilku podusím, utečou tam samy.

Nezbývá tedy než se plná elánu vrhnout na poslední resty, dostat na papír nejurputnější myšlenky a pak už se zase plynule zařadit do procesu. jsem zvědavá, co ten nový školní rok přinese.

Molová epidemie

Tak jsme v půl čtvrté ráno dorazili po dvou týdnech domů. Při odjezdu jsem se neubránila klasickým panikám typu „Vypnula jsem ten sporák?! Skutečně jsem zavřela dveře na balkón? Zhasla jsem všude?!“, ale jelikož jsme nevyhořeli a doma nás vítala těžká tma, bylo jasné, že všechny obavy byly liché. Byt po těch čtrnácti dnech zase trochu načuchl vůní mýdel a mycích prostředků, kterými ho kdysi provoněla babička tak důkladně, že jsem ho odstraňovala víceméně celou dobu, co tu bydlím, ale kupodivu mi ta vůně přišla tentokrát příjemná a důvěrně známá (i když jsem ji kdysi nesnášela). Trochu mi to připomnělo návraty do starého bytu, kde jsem vyrostla – tuhle jsem nad tím přemýšlela, jak jsem tu vůni bytu měla ráda. Úplně nejradši vždycky po nějaké dovolené či delší nepřítomnosti, kdy se všechno tak hezky usadilo, rozleželo, zakryla to jemná vrstva neviditelného prachu… Zdá se, že se nám daří si doma vytvářet podobný útulný smrádek.

Co mě ale potěšilo méně byl uvítací výbor tří potravinových molů, kteří si spokojeně a nerušeně dřepěli kolem vchodu do kuchyně. Unavená po několikahodinovém cestování a tradičním trčení na letišti déle, než je milo, jsem s nimi udělala krátký proces, stejně jako s dalšími dvěma, které jsem našla různě po předsíni.

Ve čtyři ráno to vážně není něco, co byste chtěli řešit, ale stejně jsem se nevyhnula tomu, že jsem začala obcházet a otevírat skříňky, kde jsem kristapána co nechala, že se tam ty mrchy nastěhovaly. A jak?! Kudy?! Všechna okna zavřená. Od poslední molové epidemie uběhla už docela slušná řádka měsíců, levandule ve skříni celkem fungovala… Tak co tu ty potvory dělají?! Další dvě utopené jsem našla v oleji, který jsem z lenosti před odjezdem nevyrecyklovala a zůstal v kastrolu na sporáku.

Následující den, když jsem konečně vybalila, vyprala, vyluxovala a naplnila ledničku nějakým jídlem na další týden (za všechno si zasloužím minimálně sebepochvalu. Zejména za to vybalení obou kufrů v den příletu, to považuji za výkon), nastal čas pátrání.

Molové epidemie jsou protivné a odporné, ale mají jednu drobnou výhodu – většinou totiž konečně vyházím to, co mi ve špajzu straší otevřené už půl roku a nikdo to nejí. Takže třeba vyletěla jahodová Orionka a pytlík načatých pražených slunečnicových semínek (koupeno v nouzi, když jsem nemohla najít klasickou slunečnici do salátu, nebo tak něco). Pytlík sezamových semínek, které si sypu do snídaní mě mrzel víc. Dvacet minut jsem ho vydržela zkoumat ve snaze zjistit, kolik škody asi tak napáchala ta housenka, kterou jsem na cestě do něj objevila, než přišel Muž a sjel mě na tři doby, jak vůbec můžu přemýšlet o zachování něčeho, co je zjevně kontaminováno. Prý ho překvapuje, že jsem se vůbec dožila svého věku, protože jsem popelnice, která sežere úplně všechno, dokud to není v totálním rozkladu (což není pravda, mám své limity. Ale trochu bílý sýr do nich vážně nespadá).

Pořád se bojím, že jsem hlavní zdroj nenašla. Nejvíc mě děsilo, že bych objevila semeniště v snídaňových cereálkách a kaších, ale zdá se, že ty jsou netknuté. Tubusy od mixit zjevně fungují. Většinu potravin se snažím držet v dózách, kam by se neměli dostat – skleničky od jogurtu na chia semínka, skleněné dózy z ikei na buráky. Neexistuje, aby u nás pytlík buráků zůstal bydlet jen tak otevřený. Od té poslední apokalypsy, kdy jsem se na slané oříšky ještě měsíc nemohla podívat, aby se mi trochu nezhoupl žaludek, jsem nemilosrdně začala přesypávat. Nicméně v ničem dalším jsem podezřelý pohyb nezaznamenala, nic dalšího nevypadalo, že částečně prošlo trávícím traktem hmyzu, nikde žádné další výmluvné pavučinky.

Tak jsem zvědavá, kde nakonec najdu největší semeniště a co ještě padne za oběť téhle nečekané invazi. Mezitím mě čeká třídění fotek, psaní článků z roadtripu a vyřizování reklamací rozbitého sporáku (ne mojí vinou) a foťáku (trochu mojí vinou). Jdu na to.

Lovu zdar!

Nejšílenější scénárista

Jsem si vědoma toho, že tento článek je trochu na hraně. Svým tématem a svým nápadem a pojetím. Dovoluji si ho napsat v době, kdy už se zdá, že se snad vše v dobré obrátí. Troufnu si totiž hrát na vědmu a předpovědět, že Hollywood se zachová jako ještě větší hyena a my se za nedlouhé dočkáme filmové verze dramatického příběhu z thajské jeskyně.

Od té doby, co se o psaní, čtení a stavbu příběhů zajímám více, a hlavně více odborně, jsem už několikrát ve zprávách zaslechla příběhy, které mě zaujaly, ale tohle je úplně jiná liga. Tenhle příběh má totiž naprosto všechno, co Hollywood hledá (jedna složka chybí, ale je snadno doplnitelná). A nebudeme si nic nalhávat, scénáristé jsou dost na suchu – jak ukazují tisíceré remakey, dvoustá pokračování a neustálé restarty. Samozřejmě celý ten příběh sleduji se zatajeným dechem, každého vytaženého div neobrečím radostí (jo, jsem cíťa), ale když se od toho zkusím emočně odstoupit, vážně vidím potenciál. Číst dál

Nekupuj v nejistotě

Navážu na svou nárazovou sérii článků „boj za sociální spravedlnost“. Naštěstí, na rozdíl od dřívějších textů, tentokrát jsem už zvládla vychladnout a podívat se na všechno z trochu většího nadhledu. Na druhou stranu si ale myslím, že bych to úplně ležet neměla nechat, třeba se někdo poučí z mé blbosti a bude si v tomto obchodním řetězci dávat větší pozor.  Číst dál

Nostalgie

Jsou to tři čtyři roky od doby, kdy jsem přestala aktivně psát na starý blog a pokusila se alespoň částečně přenést na nějaké oficiální místo. Nějaký čas jsem jela podvojně, něco jsem psala na starý blog, něco na nový (blogspot). Ten mi ale zoufale nevyhovoval a celé to nastavení úplně nefungovalo. Je to tak rok, co jsem založila tuhle (snad už definitivní) variantu.

Posledních pár dní trávím tím, že procházím staré články ze starého blogu a přetahuji je sem. To, co mi přijde, že za něco stálo, že vlastně nebylo tak špatné. Je to skvělá příležitost zjistit, že místy se mi dařily docela dobré obraty, metafory, některé články mi dodnes mluví z duše. Také je to skvělá příležitost projít si, co jsem psala, co mě trápilo, co se mi honilo hlavou a co se „mi dělo“.  Číst dál