O mně

S hrůzou mi dochází, že už se mi to přehouplo přes třicet, ale pod tou slupkou dospělé pracující ženy zůstává hravá holka s nepopsatelnou láskou k příběhům. Věčně nemám čas a věčně si na to stěžuji, ale můj život vyplňuje spousta drobných radostí, kvůli kterým je dobré být neustále v kolotoči.

Dělám to, co mě baví a baví mě to, co dělám. Hledám příběhy v historii a snažím se pro to nadchnout i ostatní.

Když nejsem zrovna v práci, mám tisíc a jeden koníček. Odjakživa miluji papírnictví a ráda si udělám radost hezkými samolepkami i razítky, učím se naplno využívat diář a mít ho jako pomocníka v organizaci toho chaosu, ve který se proměnil můj volný čas. Ráda fotím, ráda čtu, ráda se na chvíli zastavím a posedím na kávě s kamarádkami. Mým snem je naučit se hrát na klavír, jednou budu plynně mluvit španělsky a pořád ještě doufám, že než maďarštinu nadobro zapomenu, zase ji začnu používat.

Nejtěžší výzvou mé internetové existence je hledání identity. Myslela jsem, že už jsem u jedné definitivně zakotvila, ale nedávné události mě natolik rozhodily, že jsem se pokorně vrátila ke jménu, které na internetu používám (i když tedy s přestávkou) už bratru 15 let. Je to zvláštní pocit, ale je to jako návrat domu po dlouhé cestě. Možná mi ta částečná anonymita umožní větší otevřenost, větší odvahu psát a sdílet svůj blog se světem.

Krmte mě čokoládou a zalévejte bílým vínem.

O blogu

V létě 2017 jsem se rozhodla definitivně (snad už) zakotvit na vlastní stránce. Hodně tomu pomohlo zjištění, že existuje koncovka .blog, která vyřešila skutečnost, že jeřabina s koncovkou .cz je zabraná. Navíc se to pro celý blogový koncept hodilo výrazně lépe.

Postupně sem přetahuji všechny články, které považuji za dobré a hodné zdejší přítomnosti. Jsou to texty, které vznikaly v minulých letech, dejme tomu od roku 2008. K červenci 2018 je tu už většina toho, co tu chci mít. Je tu kompletní Budapešť a je tu většina lepších textů ze starého blogu. Ještě zbývá sebrat odvahu dát sem i povídky a jiné drobné texty.