• Z cest...

    Litoměřické vinobraní

    Další z našich malých drobných výletů. Kdysi, když jsme spolu s Mužem začínali randit, vzala jsem ho na výlet do Mělníka, na vánoční trhy. V sobotu tam bylo super mrtvo, na vyhlídce šíleně foukalo, ale já si odškrtla Mělník, že jsem ho konečně viděla. Přesto, že mi to nepřišlo jako kdovíjak úspěšný výlet, dojem zanechal a Muž začínal poposedávat, že by zase takhle někam vyjel. Je toho v dojezdové vzdálenosti od Prahy ještě dost, co jsme neobjevili, ale nějak vždycky na všechno zapomenu, když bych potřebovala nápad.

  • Pure blog

    Hektické léto

    Lepší napsat něco, než neustále přemýšlet nad tím, co všechno bych chtěla napsat. Blogování mě baví, chybí mi, ale nějak se k němu ne a ne dostat. K ničemu se ne a ne dostat, protože mě pořád něco (někdo) vyrušuje, přetrhává myšlenky, pořád je tisíc věcí kolem co dělat. Letošní léto bylo totiž hodně hektické, hodně náročné a poznamenané pár událostmi, které mi trochu tvořily autoblok, protože jsem vlastně nechtěla, aby si to přečetl někdo (konkrétní) další. Podobně je na tom můj deník. Rok, kdy jsem si ho měla psát pečlivě den po dni, vypadá tak, že mám teď s vyplazeným jazykem dopsaný květen a kus června, dramatický a významný…

  • Pure blog

    Letenské pláně

    Zatím jsem se na žádnou z demostrací konaných na Václavském náměstí nedostala. Prostě nebyl čas, nebyla síla, energie, nic. Pocit, že bych měla, nechyběl, ale všechno ostatní zkrátka ano. V neděli před koncem školního roku mi ale výmluvy došly. Klasifikace uzavřená, slovní hodnocení sice nenapsaná, ale čas by byl. Nakonec jsme se vyhecovaly s mámou – já nevím, já jdu, já nestíhám, to dáme, já nejdu, pojď! Hodně přátel na facebooku zakliklo, že se tam objeví. Hodně mých studentů sdílelo svou účast z předchozích akcí, nicméně jsem se domluvila jen s tou mámou, která hned na to musela běžet do práce. Plán tedy byl vyběhnout nahoru, morálně podpořit a zase…

  • Z cest...

    Vzpomínky na Francii

    Loňské prázdniny jsme procestovali. Byl to letecky nejnabitější rok v mé historii, což se projevilo i tady sérií článků z různých cest (po Španělsku, po Bavorsku…). Jedna cesta mi ale vypadla, protože mi přišlo, že nebylo moc o čem psát. Svatba ve Francii.

  • Před tabulí

    Odcházení

    Ve tři ráno jsem naskočila do auta, naposledy zamávala a než mi to mohlo dojít, ujížděla jsem pryč. Takzvaný odchod šokem – než se loučení protáhne v nekonečná muka, radši rychle zmizet. Přesto mě okamžitě chytila panika, jestli jsem neměla ještě zůstat, proč jsem jen odjela tak rychle, ale už to nešlo zvrátit. Naštěstí. Dojela jsem domu, zbavila se nánosu make upu a cigaretového kouře, který se na mě během postávání venku nabalil, zalezla jsem do postele a rozbrečela se. Jak malá holka. Slzy jak hrachy, nos usoplený, i procítěné vzlyky jsem zvládla. Muž vedle mě nechápal, ptal se, proč proboha bulim a že přece nikdo neumřel. Jen skončili. Upřímně…

  • Přemýšlení nahlas

    Panika z potomků

    Vyslovit nahlas větu „nemám ráda děti“ je přibližně stejně kacířské a vyvolává to podobný údiv jako když řeknu, že nepiju kafe. A to jsi učitelka?! Otázka platná na oba mé zápory, popravdě. To kafe nevysvětlím, ale k tomu prvnímu mám jedinou poznámku – proto učím na střední.

  • Pure blog

    Když hoří historie

    Asi není nikdo, kdo by tu událost nezaregistroval. Ke mně se připlížila úplně nenápadně, přes status pana Třeštíka staršího, který psal, že teď už to vědí všichni, ale jako první ho informoval jeho oblíbený deník. Pak to propuklo ve velkém. Nevím, zda to byla fotka nebo headline, pravděpodobně obojí současně a můj mozek v tu samou chvíli vypnul službu. Zírala jsem na tu informaci, neschopná ji plně přijmout, s potřebou vykřičet ji na všechny strany (psala jsem mámě, kamarádce, kolegyni…) a s potřebou napsat kamarádovi, který je v Paříži, co se to tam proboha děje. Hoří Notre Dame. Teda, on už naštěstí nehoří, ale ve chvíli, kdy jsem pozdě večer…

  • Přemýšlení nahlas

    Všechny barvy duhy

    Co tak člověk během těch příprav nezjistí… Něco jsem nejspíš tušila už dřív, ale poslední dobou si začínám připadat hodně mimo běžné hranice lidského vnímání. Už před rokem, když jsem si tak dumala, jak by to všechno mohlo vypadat, až TO udeří (a když jsem si naivně přemýšlela ještě o těch hezkých a zábavných věcech a realita mi byla utajena), jsem přišla se zajímavou barevnou kombinací.

  • Pure blog

    Svatební orgie II.

    Je to peklo. Ležím v tom přes dva měsíce a mám pocit, že se nic moc nemění, neposouvá a ke zdárnému cíli mám přibližně tak daleko jako 5. ledna. Ne-li dál, protože tehdy jsem ještě žila v naivním světě jednoduchých řešení. Ten neexistuje. Na druhou stranu je to určitě jen zdání, protože už se přeci jen začíná něco rýsovat, vypadá to, že místo už máme rozhodnuté, datum a čas obřadu jsou už pevně stanovené. Přes to už vlak nejede, už jsme to oficiálně oznámili a někteří hosté už si koupili i letenky atd. I kdybychom tedy nakonec skončili někde na úřadě, na konci července budeme svoji. Pokud se do té…

  • Pure blog

    Svatební orgie

    Protože se z toho všeho asi potřebuji vypsat. Já tušila, že to celé nebude tak jednoduché, jak se některým zdálo. Tušila jsem, že to bude značně náročnější, dokonce jsem brala docela vážně varování, že takové věci by se měly chystat aspoň rok dopředu. Jsem si vědoma toho, že mě nikdo nenutil pořádat celou akci letos, že jsme to klidně mohli nechat na 2020. Ale když už máte rok pnutí, nechce se vám to odkládat. Bohužel. Za poslední dva měsíce, kdy se topím v přípravách a zjišťování, vykrystalizovalo pár zajímavostí a pár zajímavých momentů.