Barcelonské intermezzo

(Psáno pro zabití času 30. března, léta páně 2015)

Strávit sedm hodin na letišti v Barceloně mi původně přišlo jako snesitelné utrpení, které sice nepředstavuje žádné extra povyražení, ale dá se přežít. Kdybych bývala tušila, že letištní internet funguje pouze třicet minut a pak za něj chtějí pomalu zlaté tele, a ani zlaté vrchy McDonalds či jiné podniky nenabízejí volně hotspot, možná bych své představy zrealističtila.

Číst dál

Strach skočit

Všechno je dohodnuté a vymyšlené. Můj geniální plán sice nevychází úplně tak, jak jsem si představovala a je tu jeden problém, který mě žere (a který přítel jako problém nevidí, takže očekávám naší první významnější hádku do měsíce od mého příjezdu do Sevilly), ale všechno vypadá skvěle, akce je rozjetá. Ještě by jí šlo zastavit, ale už bych se setkávala s nechápavými pohledy, proč proboha.

Číst dál

Čekající Esztergom

První, co mě napadlo, když jsem přemýšlela o tomto městě nějak celistvěji. Možná by se víc hodilo přirovnání spící, ospalá, mě napadlo jako první právě čekající.
Jelikož páteční počasí slibovalo hezký víkend, rozhodla jsem se obětovat původně plánovanou odpočinkovou sobotu a vyrazit někam do světa, dokud tomu podzim přeje. Rozhodovala jsem se mezi Esztergomem a Visegrádem, ale všechna ta slova o procházkách a celodenních turách mě odradila a vyhrálo první jmenované městečko u hranic se Slovenskem. Začátek výletu mi trochu zkazilo zjištění v deset dopoledne, že v 9:50 měla parta erasmáků sraz na Nyugati a jeli stejným směrem, což už mi v tu chvíli bylo dost k ničemu vědět, ale nenechala jsem se odradit a vyrazila.

Číst dál

Debrecéni nyári egyetem

Jelikož se chystám na studijní pobyt v Budapešti, a jelikož se mi zalíbila maďarština, přišla mi možnost vycestovat na intenzivní letní školu maďarštiny, jako skvělý nápad. Zajímavá zkušenost, poznám zase jinou část Maďarska, třeba už tam potkám nějaké lidi, kteří budou následně také studovat v Budapešti…

Číst dál

Švýcarsko, den první: V dešti k cíli

Jsem utahaná jak mezek, sotva mžourám, ale mam writing-lack (neřešte, jestli tahle kombinace slov vůbec existuje, prostě jsem už dlouho konstantně neklapala do klávesnice), takže mám potřebu si trochu vycvakat ruce a podělit se s vámi aspoň o pár zážitků ze svých cest po dalekých zemích švýcarských.

Ačkoliv mám roadtripy a vše s nimi spojeného nesmírně ráda a ačkoliv během nich vzniká nespočet skvělých zábavných momentů, je mi jasné, že číst teoreticky „vtipné“ hlášky a jiné nesmysly (na osmém kilometru jsme minuli přejetou kočku) je nezáživné, takže od toho odpustím a vemu to hopem.

Vyrazili jsme v pondělí v devět ráno. Plus mínus, v půl desáté jsme rozhodně jeli přes barandovský most. Vím to přesně, protože v ten moment jsem usoudila, že bych docela ráda navštívila záchod. Varianta, že bychom zastavili a rovnou pak začali už vytahovat jídlo, mi neprošla. Nakonec jsem vydržela až do Německa. Dítě cestou usnulo, minuli jsme nabouraný kamion a hranice proběhli tak rychle, že jsem si ani nestačila vyfotit cedulku „Vítejte ve Spolkové republice“. Ježdění po Evropě ztratilo část svého kouzla, pořád jedete po silnici a jedinou změnou je, že na vás najednou cedule začnou mluvit jinak. Číst dál