Mezi poli slunečnic

Slunce je vysoko na obloze, ale přesto se už pomalu naklání k západu. Má nejvyšší čas, dny se zkracují a večer přichází čím dál dřív. Za oknem jedoucího autobusu se míhají pole slunečnic. Budínské vrchy už jsme nechali za sebou, ale krajina přesto není tak rovná jako když jsem dopoledne projížděla Velkou nížinou. Vlní se a odhaluje až nečekaně krásné výhledy. Nenápadné, nesmělé a pravděpodobně nijak jedinečné, ale přesto kouzelné. Jako ten, když jsem zvedla hlavu a unavenýma očima spatřila další pole slunečnic, s těžkými hlavami už dávno skloněnými k zemi, a za nimi nesměle vykukoval maličký kostelík některé z mnoha vesnic, kolem kterých se dálnice bez povšimnutí žene. Sluneční svit nebyl čistý, ale zastřený potrhanou bílou záclonou mraků.

Continue reading