Všechny barvy duhy

Co tak člověk během těch příprav nezjistí… Něco jsem nejspíš tušila už dřív, ale poslední dobou si začínám připadat hodně mimo běžné hranice lidského vnímání.

Už před rokem, když jsem si tak dumala, jak by to všechno mohlo vypadat, až TO udeří (a když jsem si naivně přemýšlela ještě o těch hezkých a zábavných věcech a realita mi byla utajena), jsem přišla se zajímavou barevnou kombinací.

Číst dál

Pán tvorstva

Kdy to proběhla videa z polských jatek televizí? Před týdnem? Možná, to by tak mohlo být. Záběry jsem neviděla. Vyhýbám se podobným videím. Poslední dobou je to ale všude a minimálně nějaká ta fotka se do mé hlavy stejně propracovala.

Na začátku února zase zakázali chov zvířat čistě za účelem zisku kožešiny. Tedy kožešinové farmy. Nevím, s jakým očekáváním jsem ten článek rozklikla, video jsem si nepustila, ale popisek a fotografie traktoru, ke kterému byla připevněna bedna, ve které ve výfukových plynech umírali norci, se do mé hlavy propracovala.

Snad rok se řeší téma klecového chovu nosnic. Trochu mě těší, že tento typ vajec jsem přestala kupovat už dříve. Ze zásady, ale i ze zájmu o svoje zdraví. Kupuji jen vejce označená jedničkou nebo dokonce nulou – volný chov, bio. Nejčastěji mám ale vajíčka z jižních Čech, od šťastných slepic běhajících po dvorku.

Před pár lety jsem si bohužel pustila video s titulem „jak McDonalds chová svá kuřata“. Dodnes nevím, zda to bylo video pravdivé, nebo mělo řetězci jen ublížit. Ale ve finále – záleží na tom? Byly to záběry z kuřecí farmy a nebyly hezké.

Vždycky, když se něco takového dostane do mého zorného pole, když mi něco takového proběhne na hlavní stránce se zprávami, když se to objeví na facebooku a obzvlášť, když jsem tak blbá, že článek rozkliknu a přečtu, mi to v hlavě zůstane neskutečně dlouho. Teď, v aféře polských jatek, se záběry chudáka krávy, kterou táhnou na porážku ležící, mi to leží v hlavě už týden.

Ta emoce by se asi nejlépe dala pojmenovat jako smutek. Smutek nad lidskou bezohledností, sebestředností. Smutek nad tím, jak zacházíme s tvory, o které bychom měli pečovat, už z pozice těch „vyspělejších“ a „chytřejších“, za které se vydáváme.

Upozorňuji, že nejsem vegetarián. Maso si dám strašně ráda, ráda v létě griluji, ráda si dám tatarák, po jamónu se můžu utlouct. Myslím si, že člověk ke svému životu a fungování maso potřebuje. Myslím, že skutečnost, že jsme se z kořisti stali lovci a začali konzumovat maso, nás posunulo jinam. Lev je taky chytřejší než kráva, prostě je. Přesto si myslím, že masa jako společnost žereme nepřiměřeně moc. Člověku by stačilo maso jednou, dvakrát týdně, rozhodně se jím nemusí cpát denně. A pokud každý denně vyžaduje maso, pak je jasné, že je potřeba taky hodně krav k zasycení všech těch žaludků. A čím víc krav, tím větší chovy, tím anonymizovanější proces, tím bezohlednější chování. Asi není cestou to, aby si hned každý před panelák zapíchl kůl a na něj uvázal krávu, ovci nebo prase, ale přesto si jsem nešťastná z toho, jak se člověk ke zvířatům chová. A ačkoliv maso do našeho života podle mě patří, bez pravého kožichu z norka se snad v dnešní době obejdeme.

Jsme sebestřední. Jsme bezohlední a pak se divíme, že je nám špatně a jsme nemocní, protože bezohledně kácíme zvířata, která v naší péči trpí. Vím, že já jedna nic nezměním, tím spíš, když se nerozhodnu vyřadit maso úplně. Dělám jen drobné kroky, snažím se vybírat maso ze známých zdrojů, od farmářů, snažím se kupovat vajíčka od šťastných slepic, třídím odpady a snažím se snižovat svojí (s)potřebu plastů, snažím se nejíst maso denně, protože to přeci nepotřebuji. Ale v tuhle chvíli mi dokonce nejde ani o tohle, co dělám nebo nedělám. Jen jsem se potřebovala podělit o frustraci nad tím, jak se ten údajný pán tvorstva chová k těm méně šťastným, bezbranným a jemu na milost odevzdaným tvorům. A to ani nemluvím o tom, jak se člověk chová ke člověku.

Je mi z toho světa občas strašně smutno. Toť vše.

Želva na ledu

Den se protáhl víc, než jsem plánovala. Dávno byla tma, po prosluněném dni (na kterém roztála polovina pražského sněhu) všechno zamrzalo, cestou z tramvaje jsem se spíš klouzala, ale vidina teplého domova a večeře mi všechno to utrpení vynahrazovalo.

Na zastávce postávala roztodivná skupinka středoškoláků, workoholiků a opilců. Jeden z posledně jmenovaných se kolem mě propotácel tak, že jsem si nebyla jistá, zda ho nebude potřeba sbírat ze země. Radši jsem na něj a jeho vrávoravý krok ale příliš nezírala, známe opilce, vzal by si to jako útok a nedejbože by se mnou začal komunikovat. Stačilo, že se o mě málem otřel cestou od své skupinky k lavičce, na kterou se zhroutil.

První autobus s námi zalaškoval falešnou nadějí, než zajel na parkoviště. Druhý už naštěstí zamířil pro zmrzlíky, aby nás pozřel a rozvezl blíž našim domovům. Vždycky čekám, abych nastoupila jako poslední, protože vystupuji hned na další zastávce. I tentokrát většina lidí nastoupila, opilci se teprve sbírali, ale varovný signál už se rozezněl. S myšlenkou, že až budu vystupovat, musím si dávat pozor, protože na naší zastávce určitě bude namrzlo a kluzko, jsem ostrým krokem vyrazila ke dveřím, tak, abych skupinku opilců předešla. Krok, druhý, poslední, nášlap k nástupu… A přesně v tu chvíli se ukázalo, že obrubník je jeden čistý led a já letěla na záda.

Dopadla jsem tvrdě, přímo na batoh, ve kterém jsem naštěstí nenesla třeba rajčata, jen svazek klíčů, který se mi spolehlivě zaryl přesně do páteře. Hlavu jsem udržela ve vzduchu, loket ne. Jedna noha skončila přesně pod autobusem. Nevím, co mi v tu chvíli letělo hlavou. Směsice šoku, myšlenka, že mi to teda asi ujede, a myšlenka, aby mi ten autobus nepřejel nohu.

Varovná signalizace zmlkla, okamžitě se ke mě natáhlo několik párů paží – jeden pán dokonce zase vyskočil z autobusu a opilec, který sám potřeboval oporu, mě zvedal se sotva srozumitelným dotazem, jestli „jste v pořádku paní?“ Přišlo ještě několik dalších dotazů, jestli jsem v pohodě, přišla rada, že kromě těch bílých sviní na přechodu nejvíc kloužou právě obrubníky, protože jsou ze žuly (jakože jsou hladké? nebo proč? Neměla jsem odvahu se ptát, jen jsem to odkývala), přišel dotaz opilce, že by se potřeboval posadit – kupodivu jsme zvládli všichni nastoupit, já samozřejmě rudá až za ušima. Všichni v autobuse na mě zírali, možná zkoumali, jestli nejsem taky opilá.

Ponaučení? Vždy a za všech okolností se vyvarujte odsuzujících pohledů vůči opilcům, protože nikdy nevíte, kdy vás právě oni budou zvedat ze židle. A vždycky, vždycky počítejte s tím, že to v únoru prostě v noci klouže a i jediný krok vás může zradit.

Popravdě, ještě že se mnou nebyl Muž. Hned po té, co by mě sesbíral ze země a ujistil se, že mi nic není, by se počůral smíchy. A měla bych to na talíři do konce života. Což nejspíš budu mít i tak, ačkoliv to slyšel jen z vyprávění.

Roztomilá zviřátka zvyšují pozornost. Tak pozor na led!

Předvánoční atmosféra

Začalo to vaječňákem z IF café, který se mi loni stal nepostradatelným kamarádem, jak přežít náročné svátky v pěti lidech v našem malém bytě. Letos jsem si ho pořídila už začátkem listopadu.

V polovině listopadu jsem si v Costě koupila první ostružinovou horkou čokoládu, na kterou se těším vždy celý rok, hned od momentu, kdy mi v květnu definitivně řeknou, že ostružinovou příchuť už nemají, už je léto, jdi dál… Jen pár dní na to jsem se probudila do pocukrovaného světa, husté vločky snášející se na ulici v šest ráno působily tak kouzelně, že mi ani nevadilo za chvíli vyrazit do světa. Sníh se dlouho neudržel, ale i další rána už byla štiplavá a vhodná na čepici.

Včera odpoledne jsem vešla do knihkupectví, kde pravidelně kupuji vánoční přáníčka a pohledy, které posílám do celého světa. Letos se nabídka povedla, zejména jeden typ přáníček mě kdoví proč až dojal – zimní městská krajina, tak typicky česká, tak naše, tak tradiční. Uvědomila jsem si, že Vánoce jsou obdobím roku, kdy k tradicím tíhnu nejvíce. Kdy mě nejvíce zaplavuje nostalgie. Trochu to ve mně hrklo, zatímco jsem stála mezi regály knih a vybírala, pro co se vrátím a co pošlu tentokrát.

Večer začalo sněžit. Co chvíli jsem vykukovala z okna, sledovala pomalu bělající ulici, i tenká vrstva poprašku odrážela světlo a noc náhle byla jasnější. Spokojeně jsem se tetelila, že jsem doma, v teple, v televizi běžel předpolední Harry Potter, ke kterému jsem si sedla se zbytečkem toho prvního vaječňáku a užívala si dlouhý, klidný páteční večer.

Pomalu, ale jistě, zatím jen ve vlnách, mě zaplavuje vánoční nálada. Těším se na pečení, na pohádky, na zdobení stromku. Těším se na Štědrý večer s rodinou a na první svátek vánoční, až se s Mužem zase sejdeme doma a oslavíme konečně Vánoce spolu.

Jen bych ještě potřebovala sehnat všechny ty dárky, protože je prvního prosince a já nemám lautr nic. Snad jen nápady, a to jen některé. Ale tím si teď nebudu kazit vánoční náladu.