Kouzlo místa

Je časné odpoledne. Nebe decentně kryjí načechrané mraky, slunce sem tam vykoukne a přes zelené kopce se přežene stín. Vystupuji z auta, sotva se rozhlédnu, když přebíhám silnici, po které nic nepojede další hodinu, a v běhu pokračuji dál, vyšlapanou stezičkou mezi rašeliníky, z kopce až na okraj srázu. Na jeho hraně, stále v uctivé vzdálenosti, se zastavím, zhluboka se nadechnu svěžího vzduchu, který voní jarem, vodou a rašelinou. Pode mnou se rozprostírá ocelově šedé oko jezera a odráží v sobě holé stěny protější skály. Usmívám se od ucha k uchu a připadám si jako doma. Vydrápu se na veliký kámen, rozhodím ruce do stran, jako bych chtěla celou tu zelenou krásu obejmout a nechám se takhle zvěčnit na fotografii, která zachycuje můj vůbec první den v Irsku. Okamžitě jsem se zamilovala.

Číst dál

Líná neděle

Celý den je zvláštně líný. Je horko, ale nebe pokrývá neprostupná šeď. Vítr nefouká, prádlo na střechách se ani nehne, všechno je klidné a tiché. Kromě zvonů z kostelů, samozřejmě. Ještě stále jsem úplně nepochopila, podle jakého pravidla odbíjejí. Jasně, poledne a každá celá hodina, ale někdy se rozezní v 11:26. nebo ve 3:40. Nejsem si úplně jistá, jestli je někdo prostě jen příliš nadšený, nebo spíš líný.

Při svém pozorování tichého světa jsem konečně zjistila, odkud přichází ten ptačí zpěv, který je tak často slyšet. Našla jsem ptačí klec na jednom z protějších balkonů. Na dalším sedí starý muž, na kolenou má rozložené noviny, ale poslouchá rádio z vedlejšího bytu. A sleduje ulici, jako já. Holčička z čínského obchodu na rohu, starý muž přechází ulici bez rozhlédnutí, pár se psem. Ještě před minutou byla ulice úplně prázdná.

Ještě před minutou panoval naprostý klid a najednou se zvedl vítr a roztančil opadané okvětní lístky z nedalekých stromů, které mi sice brání ve výhledu na město a Giraldu, ale zase poskytují jeden ze vzácných stínů v horkých dnech.

Jsem zvědavá, jaké budou letní noci sevillské.

Rozmrznout

Bojovná, ale pochmurná písnička v uších a eskalátor vezoucí mě k výšinám. Přešlá mrazem, který se vytrvale prokousával kabátem, jsem byla myšlenkami někde úplně jinde. A zpívat se mi zrovna nechtělo. Zachmuřená, zadumaná, s pocitem, proč mi proboha musí neustále někdo házet klacky pod nohy.

Vyšla jsem na ulici a mezi domy najednou taková zima nebyla. Z nebe padaly vločky. Malé, nepatrné, co se ani chvíli neudrží, ale upoutají pozornost. Zvedla jsem oči k obloze a pohledem přejela domy kolem. U Tří bílých beránků. Bernsdorfská továrna na kovové zboží. U Pařížana. Zdobené fasády a několika ramenné lampy, které teď nabíraly sílu na další dlouhou noční šichtu. Ta nekonečná zimní tma mě každoročně ubíjí, ale musím uznat, že lampy dokáží prozářit městskou tmu a vdechnout do ulic nové kouzlo.

Usmála jsem se a vyrazila po Příkopech k Národní třídě. Brzy mě uvítala pyšná fasáda Adrie a já se přistihla, jak pomalu začínám skládat slova do vět. Kafka u Quadria nade mnou sice nechápavě kroutil hlavou, ale dělá to celé dny, takže jsem si to nebrala osobně. Stejně jsem jeho knihy nikdy opravdu nemusela, asi si vzájemně nerozumíme.

O hodinu později mě v ulicích přivítalo zlaté slunce. Opřelo se mi do očí a na okamžik mě oslepilo, i když na střechách blízkého kostela se třpytil lehký sněhový poprašek. Znovu jsem si pustila hudbu a vyrazila na další pochůzky, ale v duchu jsem si slíbila, že večer příjdu domu, sednu si s vínem a všechny ty myšlenky napíšu. je to osvobozující pocit, když se vám v hlavě zase začnou rodit nápady a myšlenky, pocity se přetavují ve slova a člověku se chce radostí zpívat.

Zpívám si s filmem, abych zahnala chmury a popíjím lambrusko. A píšu. Malý, bezvýznamný pocitový článek jen pro tu radost, že mě napadl.

rozmrznout.

Bojovná, ale pochmurná písnička v uších a eskalátor vezoucí mě k výšinám. Přešlá mrazem, který se vytrvale prokousával kabátem, jsem byla myšlenkami někde úplně jinde. A zpívat se mi zrovna nechtělo. Zachmuřená, zadumaná, s pocitem, proč mi proboha musí neustále někdo házet klacky pod nohy.

Vyšla jsem na ulici a mezi domy najednou taková zima nebyla. Z nebe padaly vločky. Malé, nepatrné, co se ani chvíli neudrží, ale upoutají pozornost. Zvedla jsem oči k obloze a pohledem přejela domy kolem.

U Tří bílých beránků.
Bernsdorfská továrna na kovové zboží.
U Pařížana.

Zdobené fasády a několikaramenné lampy, které teď nabíraly sílu na další dlouhou noční šichtu. Ta nekonečná zimní tma mě každoročně ubíjí, ale musím uznat, že lampy dokáží prozářit městskou tmu a vdechnout do ulic nové kouzlo.

Usmála jsem se a vyrazila po Příkopech k Národní třídě. Brzy mě uvítala pyšná fasáda Adrie a já se přistihla, jak pomalu začínám skládat slova do vět. Kafka u Quadria nade mnou sice nechápavě kroutil hlavou, ale dělá to celé dny, takže jsem si to nebrala osobně. Stejně jsem jeho knihy nikdy opravdu nemusela, asi si vzájemně nerozumíme.

O hodinu později mě v ulicích přivítalo zlaté slunce. Opřelo se mi do očí a na okamžik mě oslepilo, i když na střechách blízkého kostela se třpytil lehký sněhový poprašek. Znovu jsem si pustila hudbu a vyrazila na další pochůzky, ale v duchu jsem si slíbila, že večer přijdu domu, sednu si s vínem a všechny ty myšlenky napíšu. je to osvobozující pocit, když se vám v hlavě zase začnou rodit nápady a myšlenky, pocity se přetavují ve slova a člověku se chce radostí zpívat.

Zpívám si aspoň s filmem, abych zahnala chmury a popíjím lambrusko. A píšu. Malý, bezvýznamný pocitový článek jen pro tu radost, že mě napadl.

Babí léto

Zlaté slunce hřeje, ale už zdaleka tak nepálí. Tytam jsou horké letní dny, takové, jaké si od léta představuji. To přešlo rychleji, než se mi zdálo možné, další dva měsíce za mnou a netrpělivě vyhlížené září vtrhlo jako velká voda se všemi povinnostmi, čekanými i neočekávanými. Vzduchem poletují neviditelné pavučinky. Chytám se do nich jako do záchranných sítí a občas se s překvapením přistihuji u pocitu čirého, téměř ničím nekaleného štěstí. Spokojenosti. Klidu. To je to slovo! Klid.

Nejsem bezmezně šťastná. Po těch několika týdnech, kdy jsem se doslova dusila pod vahou drobných i větších problémů a starostí a sebemrskačského utápěním se v bezradnosti, kdy jsem měla pocit absolutního zatracení, se najednou všechno uklidnilo a vodní hladina se nad vším uzavřela, klidná a netečná. Nezměním, co se stalo, ale září přišlo jako záchrana, která mě od toho všeho odvádí pryč a nenutí mě věčně čeřit vodu kamínky úvah. Najednou je toho příliš mnoho, čemu je třeba věnovat pozornost. Sladké odpoutání se, protože slz už bylo příliš a poslední letní bouřka nad ránem otevřela dveře mlhám a barevnému listí.

Babí léto.
Jiskřivá jantarová medovina rozzáří oči a pražené mandle se sladce rozplynou na jazyku. Vyklonit se z okénka jedoucího auta a v zapadajícím slunci se pokusit utrhnout rudé jeřabiny rostoucí u silnice. Míjejí rychle a třpytí se, nedosažitelné a přesto téměř na dosah. Vzduch je zlatý a voní senem a sklizeným obilím. Víří kolem uší a neposlušně cuchá vlasy, i když na stokrát zapletené. Střípečky vjemů z minulého víkendu zapadají jeden do druhého a skládají dohromady překrásnou mozaiku podzimu vonící horkou kávou.

Loňský podzim…

Sbírka drobných radostí

Slunce se mi těžce opírá do zad a kdesi ne v takové hlubině se mi pod nohama žene divoká voda Dunaje. Načechrané mraky se kupí na fantasticky modré obloze a připomínají spíš šlehačku než shluk vodních par. Železná konstrukce zeleného motu Svobody se proti ní obzvlášť podařeně vyjímá. Turulové na jeho vrcholcích rozpínají křídla a chystají se vzlétnout nad rozbouřenou řeku. Jdu rychle, i když nepospíchám. Vždycky chodím rychle.

Původně jsem chtěla tržnici obejít a zaplout do uliček směřující k domovu, ale když mi cestu zkříží mladá žena s jakýmsi ovocem, bezděčně zahnu dovnitř a pustím se do lovu na meruňky. Nebo jahody. Nebo třešně. Ne, ty ne, broskev bude lepší. Naučenými cestičkami se z hektického tržiště zase vymotám a spokojeně se zakousnu do svého úlovku. Už od včerejška si připadám, jako bych byla zase v Itálii. Horký vzduch, teplý vítr, město vonící rozpálenými zdmi. Spousta šťastných vzpomínek v novém balení. A teď ještě sladká šťáva, která mi teče po prstech a mně je to zoufale jedno. Sluním se na jedné z laviček v malém parčíku, který teprve nedávno konečně otevřeli, a pozoruji malou rodinku, jak se s ročním capartem cachtají v kašně. Nebo spíš – capartě se cachtá a zoufale se drží mámy za ruce, i když ta ho podala tátovi do náruče a teď se všichni tři naklánějí nad vodu a nechtějí do ní spadnout.

O chvíli později vycházím z malého krámku s červenou mříží na rohu ulice a téměř tanečním krokem mířím k domovu. Až když hudba zazní i kolem a nejen v mojí hlavě, zarazím se a rozhlédnu se. Z velkých oken vedoucích na terasu v prvním patře protějšího domu, se line příjemně svižná klasika. Bezděčně se usměju, když zahlédnu pár, který evidentně pečlivě trénuje. A nebo si pustili hudbu jen tak pro radost a zrovna tak pro vlastní radost tancují. Na okamžik chytnu melodii a uvědomím si, jak ráda bych si zase zatancovala salsu.

„Nice salsa movements,“ zazní mi v hlavě a já se smíchem zase pokračuju v cestě domu. Je milé, když vás někdo pochválí, že dobře tancujete. I když je to vlastně jeho zásluhou, protože dobře vede.

V tu chvíli je mi všechno jedno. Všechno všecičko. Všechny starosti a zmatek v hlavě se rozpustily. Jsem šťastná tak jak jsem, plující si budapešťskými ulicemi a hýčkaná slunečními paprsky, které se teď sice už zase schovaly za mraky, ale vůně léta zůstala. Okořeněná bouřkovým deštěm.

Vůně letních nocí

Tma. Hluboká tma kolem půlnoci, hebká a sametová. Něžná náruč ticha, ve kterém odplouvají všechny starosti do ztracena. Rozplývají se z nedostatku světla, které by jim dalo význam. Jen tma, teplá a vonící sladce jako dozrávající ovoce. Omamná vůně, která mě vždycky donutí na okamžik zavřít oči a nadechnout se. Zhluboka, plnými doušky vychutnávat všechny vzpomínky v té tmě zakleté, schované, ale nezapomenuté.

Číst dál

V jarním dešti

Až do teď jsem si myslela, že Budapešť je nejkrásnější v noci. Nebo možná spíš za soumraku, kdy nad horizontem zůstává ještě památka po předešlém dni, ale světla se už rozsvěcejí a září do pomalu temnoucí oblohy. Dunaj je v tu chvíli skutečně modrý, nezdařené stavby minulého režimu se skryjí do hebké černoty a to krásné se naopak rozzáří, aby odůvodnilo přirovnání města k perle na hedvábné stužce řeky.

Číst dál

Otvírání jara

Jaro ve vzduchu a noční město. Sice není tak pozdě, ale zima ještě neskončila a stmívá se brzy a tím dřív přichází pocit, že je vlastně dávno noc. Původně jsme plánovali najít nějakou hospůdku, kam bychom si sedli a ještě chvíli poklábosili o strastech a radostech studentského života, ale náhlý nápad některého z účastníků večerního bloumání, všechno změnil.

S koupeným pitím, nijak zajímavým ani drahým, jsme se uličkami drápali nahoru k hradu. Dlouhé schodiště, temné a opuštěné, které končí přímo u Vídeňské brány, bylo vítanou zkratkou. Sedli jsme si pod hradby na zídku a dívali se na světla, která ještě zdaleka netančila v horkém letním vzduchu, jako je běžnější při podobných vysedáváních. Výhled na Parlament, který předtím majestátně problikával výhledy mezi tmavými domy, nám bohužel jeden takový tichý obyvatel města upíral, ale co na tom záleželo?

Nazvali jsme to otevíráním jara. Po prosněžených a propršených dnech posledního týdne, byl dnešek nadějnou vyhlídkou toho, že přeci jen konec února tradičně přinese nové roční období. Seděli jsme, sdělovali si zážitky všedního dne a popíjeli, po chvíli už zase příliš promrzlí. Prošli jsme celý hradní areál, tak nádherně vylidněný a klidný. Měsíc v úplňku nám zářil nad hlavou a dokresloval kouzelnou atmosféru předjarního večera, když jako rybí oko visel nad Matyášovým chrámem a jeho světlo se odráželo v barevných taškách střechy.

Zrovna tak se bledý kotouč zrcadlil v klidně plynoucím Dunaji. Neposední rackové si nad Řetězovým mostem hráli s mírným vánkem, který byl překvapivě vlahý. A noční Budapešť zářila, třpytivá a krásná, a slibovala tolik vzpomínek, kolik jich jen lidské srdce dokáže udržet. I víc.

První sníh

Budapešť pro mě byla, je a nejspíš i bude městem slunce. Jasná, světlá, se širokými bulváry, kde na člověka nepadají domy, ale může se zhluboka nadechnout. Město, kde se žije dlouho do noci, protože ve sluncem vyhřátých ulicích se tak dobře popíjí s přáteli. Samozřejmě za to mohlo i to, že má první návštěva se uskutečnila v horkém srpnu, kdy nejrozumnější bylo utéct k Dunaji nebo rovnou k Balatonu.

Tím spíš jsem možná byla zvědavá na další roční období v maďarské metropoli. V Česku už byl podzim v plném proudu, když jsem přijela, abych se tady vrátila zpátky do léta. Nakonec jsem se ale přeci jen dočkala barevného listí a zamlžených rán a zlatavého slunce. I tohle roční období mi přišlo hřejivější než doma, bez tolika deště a zamračených dní.

Teď přišel už i ten sníh. Už v neděli večer padalo cosi mezi deštěm a možná i sněhovými vločkami. Teprve v pondělí ráno jsem ale viděla auta s různě vysokými bílými čepicemi, přestože nikde široko daleko kolem Kálvin tér nebyla jediná vločka.

Když jsem dneska po poledni šla do školy, začínalo pršet. Při návratu už padaly poměrně velké chuchvalce sněhu, které sice ještě tály, ale s večerem se sníh drží čím dál vytrvaleji.

Mám ráda první sníh. A první sníh v novém městě je ještě kouzelnější. Tím spíš, když vaše spolubydlící rozzářeně vylítne na ulici a začne z nejbližšího auta shrnovat náruče sněhu, snad aby se mohla koulovat. Až druhá spolubydlící jí upozornila na muže sedícího v tom autě, který vypadal, že neví, jestli se smát nebo křičet hrůzou.