První sníh

Budapešť pro mě byla, je a nejspíš i bude městem slunce. Jasná, světlá, se širokými bulváry, kde na člověka nepadají domy, ale může se zhluboka nadechnout. Město, kde se žije dlouho do noci, protože ve sluncem vyhřátých ulicích se tak dobře popíjí s přáteli. Samozřejmě za to mohlo i to, že má první návštěva se uskutečnila v horkém srpnu, kdy nejrozumnější bylo utéct k Dunaji nebo rovnou k Balatonu.

Tím spíš jsem možná byla zvědavá na další roční období v maďarské metropoli. V Česku už byl podzim v plném proudu, když jsem přijela, abych se tady vrátila zpátky do léta. Nakonec jsem se ale přeci jen dočkala barevného listí a zamlžených rán a zlatavého slunce. I tohle roční období mi přišlo hřejivější než doma, bez tolika deště a zamračených dní.

Teď přišel už i ten sníh. Už v neděli večer padalo cosi mezi deštěm a možná i sněhovými vločkami. Teprve v pondělí ráno jsem ale viděla auta s různě vysokými bílými čepicemi, přestože nikde široko daleko kolem Kálvin tér nebyla jediná vločka.

Když jsem dneska po poledni šla do školy, začínalo pršet. Při návratu už padaly poměrně velké chuchvalce sněhu, které sice ještě tály, ale s večerem se sníh drží čím dál vytrvaleji.

Mám ráda první sníh. A první sníh v novém městě je ještě kouzelnější. Tím spíš, když vaše spolubydlící rozzářeně vylítne na ulici a začne z nejbližšího auta shrnovat náruče sněhu, snad aby se mohla koulovat. Až druhá spolubydlící jí upozornila na muže sedícího v tom autě, který vypadal, že neví, jestli se smát nebo křičet hrůzou.

Co potřebuji…

Potřebuji jíst, pít a spát. A taky psát. Ačkoliv to poslední dobou tak moc zanedbávám. Ani nedokážu vyjádřit, jak moc mě rozčiluje nedostatek psaní. A jak hlučno mám v hlavě, když nepíšu. Poslední dobou se zase snažím si aspoň zaznamenávat střípky. V naději, že se z nich třeba jednou něco zrodí. Číst dál

záblesky

Záblesky okamžiků. Drobnosti. Vůně vzduchu, lom světla, pohyb rukou, šoupnutí nohou, až na podlaze zaskřípe zatoulaný kamínek z cesty, po které šla dívka se zmrzlinou. Zvuk brzdící tramvaje, slunce mezi mraky odrážející se na hladině řeky, která se líně valí městem. Lidé. Spěchající, odpočívající. Bloudící. Italka, která se vás ptá na cestu a neumí ani slovo anglicky. Dobíhání a přebíhání. Nepřečtené knihy a regály táhnoucí se do dáli.

Věty… Slova a nápady. Záblesky nápadů, naděje. Myšlenky skládající se do nových vět, z nových i starých slov, do nových frází, do nových myšlenek. Vzpomínky a sny o budoucnosti. Neuchopitelné vize, které proklouzávají mezi prsty, ale přesto se zachytávají o malé háčky, které je drží. Zůstávají, sice poškozené a neúplné, ale přece jen zůstávají. Zapouští kořínky, zabydlují se, nabírají sílu a pomalu, velmi pomalu raší.

Mám ráda ten pocit, když náhodné věci vybízejí k psaní. Když se pomalinku objevují střípky, z nichž by mohlo vzejít něco většího, i kdyby jen krátký, ale souvislý text. A poslední dobou je to stále častěji…

Zbrusu nové ráno

Mám ráda rána.

Uvědomila jsem si to teprve nedávno, ačkoliv svítání jsem milovala vždy. Hlavní problém je v tom vstávání. Když se ale nakonec z postele přeci jen dostanu, jsme ráda.

Syrové slunce, čerstvý vzduch, který se ještě nestačil ohřát a trochu štípe, svěží zelené listy, které se natahují po hřejivých paprscích… Nebo vzduch vlahý po předešlé noci, vonící mořem a cizinou. Nebo městem, jehož zdi i po několika hodinách bez slunce ještě stále sálají teplo… Vzduch vonící zeminou, starým listím a podzimní mlhou… Dokonce i ta zimní rána, štípající do tváří, mají něco do sebe. Zejména když přes noc nakreslí ledové květy na okna a ulice skryje pod novou sněhovou pokrývku.

Na ránech je cosi kouzelného, nadějného. Nový den, který začneme s novým elánem a všechno bude lepší… Nebo ta rána, kdy se po noci strávené v autě probudíte kdesi, možná ještě v Alpách, možná už někde v pádské nížině, všechno voní úplně jinak, než když jste usínali, a těšíte se na nové objevy a nová místa, která poznáte.

Škoda, že tohle všechno skoro mizí pod nánosem naprosto všedních, obyčejných a nezajímavých rán a dní.

Obyčejný pražský den

Tramvaj se sune příliš pomalu. Čas ubíhá, červené číslice na panelu vepředu pomalu přeskakují. Pomalu a přesto příliš rychle. Uvažuji, kudy to bude rychlejší. Tudy nebo tamtudy…? Vybíhám tedy už na Národní třídě, nejedu až k Filosofické fakultě. Proplést se mezi lidmi potácejícími se na tramvajové zastávce – vyhlížejí správnou soupravu, hledají čísla, vystupují, nastupují a jejich neorganizované, zmatené motání ředí další lidé vycházející z obchodního domu. Z legendy jménem Máj, která už dávno ztratila svoje kouzlo.

Kolem Rakouského kulturního centra, dál po Příkopech. V davu na Václavském náměstí ztratit pronásledovatele. Igelitový pytlík umí být neskutečně dotěrný, když ho za vámi žene nepříliš silný vítr jako věrného psa. I tak si ale stihnu všimnout, že se po ulicích pohybuje podstatně méně lidí. Tytam jsou vánoční turisté, i když nad ulicí se ještě klenou ozdobné girlandy.

Překročit rozlité latté. Alespoň podle barvy to odhaduji na latté a jen lituji toho chudáka, kterého asi příliš nezahřálo. Zvednu hlavu. Akorát kolem mě prochází mladý kluk. Kdoví proč mi připomněl kamarádčinu lásku, i když jeho tvář nemám tak dobře nastudovanou, abych to mohla říct bezpečně. Přesto se usměji. Naštěstí si toho nevšiml, příliš zamyšlený, možná akorát přemýšlel o ní. A možná to byl taky někdo úplně jiný.

Seběhnout kolem kavárny, odkud možná pocházela ta rozlitá káva, zahnout do Rytířské a honem ke Stavovskému divadlu, na jehož štítě se hrdě vypíná lev. Vyhnout se skupince turistů, i přes jejich věk zaujatých sochou, která tak připomíná Temného jezdce, vyčkávajícího, až Prsten přijde blíž.

Kolem dalšího dvouocasého lva, tentokrát kamenného, a honem do Karolina. Doprava, proběhnout jedny dveře, druhými dveřmi ven, přejít nádvoří se starým kaštanem, pak doprava. Doprava, ne doleva. Průchodem kolem ústavu katedry dějin, dalším průchodem, doleva a se spokojeným úsměvem jsem v Celetné dvacet, aniž bych se musela proplétat davy, davy a davy turistů.

Zkouška.

Pak podzemní studentská hospůdka přímo pod školou. V kdysi temných sklepeních je světlo a živo. Voní tu káva, víno, dřevo. A je tu teplo. Svařené víno mi stoupá do hlavy. Možná díky euforii z úspěchu, možná proto, že jsem za celý den nic nejedla. Nevadí. Vnímám svět, jen se trochu houpe a já se směji. Ale ne tak moc, jak bych se smála s jinými lidmi. Takhle se spíš jen usmívám a víc gestikuluji.

Čtyři hodiny odpoledne. Čas naší malou sešlost dynamické party rozpustit. Tentokrát žádné zkratky, přímou cestou přes Staroměstské náměstí. Sněží. Velké, lehké vločky tancují ve vzduchu. Chybí vánoční trhy i vánoční davy lidí. Jen pár jedinců s foťáky, které stejně nezachytí atmosféru. Na fotkách budou mít památky s šedivým, nevýrazným pozadím, vločky se ztratí. Ale mě to trápit nemusí… Jen se rychle rozhlédnu, pousměji a pospíchám dál na tramvaj a domu.

Vážně mám to město ráda.