Loučení s prázdninami

Přišla ta obávaná neděle. Neděle, po které následuje první pracovní pondělí po několika týdnech relativního volna. Neděle, kdy zjišťuji, co všechno jsem neudělala, nestihla, zapomněla, nezvládla, na co jsem se vykašlala, kdy přehodnocuji, co ze zanedbaného mě mrzí a co zvládnu dodělat během roku – a toho bude málo, jak se znám. Neděle, kdy se mi začaly nevyhnutelně zdát sny o návratu do školy, zejména proto, že mě čekají velké diskuze o pojetí výuky. A v tom snu jsem blábolila strašné nesmysly, které si v bdělosti budu muset odpustit.

Jsou za mnou poslední výlety, poslední velké akce, teď zase začne období paběrkování „co víkend dá“. Právě v proběhlých akcích je ale moje největší reserva. Španělský trip mám sepsaný, ale je potřeba ho pročíst, upravit, doladit a proboha možná konečně i projít ty fotky, které jsem od příjezdu ještě ani neviděla.

K těm se ale přidaly ještě fotky z německo-rakouského tripu, ze kterého jsem se vrátila předevčírem. Už od začátku jsem byla rozhodnutá, že poslední týdenní trip vezmu spíš obrázkově, jako sérii fotografií s popisky. Ale trochu se mi to rozpadá pod rukama, některé zážitky se mi chce rozepisovat šířeji. Takže vlastně uvidím, co z toho vznikne a hlavně jak štědrá bude časová dotace k tomu.

A pak tu zůstává francouzský svatební víkend. U něj pořád přemýšlím, zda ho sem vůbec dávat nebo ne, ale na druhou stranu moje potřeba dělit se o tipy a nápady je tak silná, že k tomu asi nakonec přeci jen dojde.

Všechno to sepsat, protřídit fotky, nahrát fotky, přidat je do článků a pak už jen nastavit, aby se články samovolně průběžně objevovaly, dejme tomu jeden týdne – jinými slovy do Vánoc mám vystaráno.

Zároveň to ale znamená, že jsem měla skvělé prázdniny. Letos se skutečně vydařily – hodně jsem cestovala, do známých i neznámých koutů, hodně jsem poznala a viděla. Zároveň se ale našel čas posedět s kamarády, zrelaxovat a zregenerovat nervy. Přišla jsem na jiné myšlenky, ale ty staré jsem převalovala a přepracovávala a přicházela s novými řešeními. U těch je nejhorší, že si teď ty svoje novinky budu muset zrealizovat a toho se děsím snad ze všeho nejvíc – je to krásná vize „že budu učit moderně a zajímavě“, ale ta realita bude ještě náročná.

Také jsem během prázdnin alespoň v hlavě pohla s některými příběhy, které se mnou žijí už odporně dlouho. Na papír se jim zatím nechce, ale já jim věřím. že když je ještě chvilku podusím, utečou tam samy.

Nezbývá tedy než se plná elánu vrhnout na poslední resty, dostat na papír nejurputnější myšlenky a pak už se zase plynule zařadit do procesu. jsem zvědavá, co ten nový školní rok přinese.

Mezi poli slunečnic

Slunce je vysoko na obloze, ale přesto se už pomalu naklání k západu. Má nejvyšší čas, dny se zkracují a večer přichází čím dál dřív. Za oknem jedoucího autobusu se míhají pole slunečnic. Budínské vrchy už jsme nechali za sebou, ale krajina přesto není tak rovná jako když jsem dopoledne projížděla Velkou nížinou. Vlní se a odhaluje až nečekaně krásné výhledy. Nenápadné, nesmělé a pravděpodobně nijak jedinečné, ale přesto kouzelné. Jako ten, když jsem zvedla hlavu a unavenýma očima spatřila další pole slunečnic, s těžkými hlavami už dávno skloněnými k zemi, a za nimi nesměle vykukoval maličký kostelík některé z mnoha vesnic, kolem kterých se dálnice bez povšimnutí žene. Sluneční svit nebyl čistý, ale zastřený potrhanou bílou záclonou mraků.

Číst dál