Nejšílenější scénárista

Jsem si vědoma toho, že tento článek je trochu na hraně. Svým tématem a svým nápadem a pojetím. Dovoluji si ho napsat v době, kdy už se zdá, že se snad vše v dobré obrátí. Troufnu si totiž hrát na vědmu a předpovědět, že Hollywood se zachová jako ještě větší hyena a my se za nedlouhé dočkáme filmové verze dramatického příběhu z thajské jeskyně.

Od té doby, co se o psaní, čtení a stavbu příběhů zajímám více, a hlavně více odborně, jsem už několikrát ve zprávách zaslechla příběhy, které mě zaujaly, ale tohle je úplně jiná liga. Tenhle příběh má totiž naprosto všechno, co Hollywood hledá (jedna složka chybí, ale je snadno doplnitelná). A nebudeme si nic nalhávat, scénáristé jsou dost na suchu – jak ukazují tisíceré remakey, dvoustá pokračování a neustálé restarty. Samozřejmě celý ten příběh sleduji se zatajeným dechem, každého vytaženého div neobrečím radostí (jo, jsem cíťa), ale když se od toho zkusím emočně odstoupit, vážně vidím potenciál. Číst dál

Nostalgie

Jsou to tři čtyři roky od doby, kdy jsem přestala aktivně psát na starý blog a pokusila se alespoň částečně přenést na nějaké oficiální místo. Nějaký čas jsem jela podvojně, něco jsem psala na starý blog, něco na nový (blogspot). Ten mi ale zoufale nevyhovoval a celé to nastavení úplně nefungovalo. Je to tak rok, co jsem založila tuhle (snad už definitivní) variantu.

Posledních pár dní trávím tím, že procházím staré články ze starého blogu a přetahuji je sem. To, co mi přijde, že za něco stálo, že vlastně nebylo tak špatné. Je to skvělá příležitost zjistit, že místy se mi dařily docela dobré obraty, metafory, některé články mi dodnes mluví z duše. Také je to skvělá příležitost projít si, co jsem psala, co mě trápilo, co se mi honilo hlavou a co se „mi dělo“.  Číst dál

Ve starých vodách

Nějakou dobu už jsem nad tím přemýšlela a uteď o Vánocích, jednu bezesnou noc, jsem si konečně sedla k počítači a otevřela několik let starou šuplíkovku. Bude to bratru deset let (vlastně příští rok to skutečně bude 10 let), co jsem ji začala s kamarádkou psát. S hrůzou (a hlubokým obdivem) jsem teď zjistila, že jsem tehdy dokázala naslintat 500 stránek textu. Pravda, není to čistě moje práce, některé pasáže psala kamarádka, jejíž příběh se dějově prolínal s mým, takže některé části jsme si psaly navzájem, případně půjčovaly, aby nám příběhy seděly a dávaly smysl. Ale i kdybych to o tohle zkrátila, 400 normo stran mi přijde jako děsivě dobrý výkon.

Číst dál