Břevnovská veselka po španělsku

Dva měsíce od svatby mám pocit, že by bylo vhodné už konečně něco k celé události napsat. Zatím jsem se k tomu nedostala z různých důvodů – málo času, pořád se něco dělo, příliš mnoho myšlenek, nejasnost, jak to celé pojmout. Tím si koneckonců nejsem jistá do teď. Původně jsem myslela, že napíšu dva různé články, jeden ten hezký, obecný, a druhý ten tvrdě realistický s nevyžádanými radami do života. Nakonec to ale zkusím všechno propojit. Včetně těch rad o tom, co bych dneska, kdyby se to celé mělo konat znovu, udělala jinak.

Číst dál

Rozmrznout

Bojovná, ale pochmurná písnička v uších a eskalátor vezoucí mě k výšinám. Přešlá mrazem, který se vytrvale prokousával kabátem, jsem byla myšlenkami někde úplně jinde. A zpívat se mi zrovna nechtělo. Zachmuřená, zadumaná, s pocitem, proč mi proboha musí neustále někdo házet klacky pod nohy.

Vyšla jsem na ulici a mezi domy najednou taková zima nebyla. Z nebe padaly vločky. Malé, nepatrné, co se ani chvíli neudrží, ale upoutají pozornost. Zvedla jsem oči k obloze a pohledem přejela domy kolem. U Tří bílých beránků. Bernsdorfská továrna na kovové zboží. U Pařížana. Zdobené fasády a několika ramenné lampy, které teď nabíraly sílu na další dlouhou noční šichtu. Ta nekonečná zimní tma mě každoročně ubíjí, ale musím uznat, že lampy dokáží prozářit městskou tmu a vdechnout do ulic nové kouzlo.

Usmála jsem se a vyrazila po Příkopech k Národní třídě. Brzy mě uvítala pyšná fasáda Adrie a já se přistihla, jak pomalu začínám skládat slova do vět. Kafka u Quadria nade mnou sice nechápavě kroutil hlavou, ale dělá to celé dny, takže jsem si to nebrala osobně. Stejně jsem jeho knihy nikdy opravdu nemusela, asi si vzájemně nerozumíme.

O hodinu později mě v ulicích přivítalo zlaté slunce. Opřelo se mi do očí a na okamžik mě oslepilo, i když na střechách blízkého kostela se třpytil lehký sněhový poprašek. Znovu jsem si pustila hudbu a vyrazila na další pochůzky, ale v duchu jsem si slíbila, že večer příjdu domu, sednu si s vínem a všechny ty myšlenky napíšu. je to osvobozující pocit, když se vám v hlavě zase začnou rodit nápady a myšlenky, pocity se přetavují ve slova a člověku se chce radostí zpívat.

Zpívám si s filmem, abych zahnala chmury a popíjím lambrusko. A píšu. Malý, bezvýznamný pocitový článek jen pro tu radost, že mě napadl.

Obyčejný pražský den

Tramvaj se sune příliš pomalu. Čas ubíhá, červené číslice na panelu vepředu pomalu přeskakují. Pomalu a přesto příliš rychle. Uvažuji, kudy to bude rychlejší. Tudy nebo tamtudy…? Vybíhám tedy už na Národní třídě, nejedu až k Filosofické fakultě. Proplést se mezi lidmi potácejícími se na tramvajové zastávce – vyhlížejí správnou soupravu, hledají čísla, vystupují, nastupují a jejich neorganizované, zmatené motání ředí další lidé vycházející z obchodního domu. Z legendy jménem Máj, která už dávno ztratila svoje kouzlo.

Kolem Rakouského kulturního centra, dál po Příkopech. V davu na Václavském náměstí ztratit pronásledovatele. Igelitový pytlík umí být neskutečně dotěrný, když ho za vámi žene nepříliš silný vítr jako věrného psa. I tak si ale stihnu všimnout, že se po ulicích pohybuje podstatně méně lidí. Tytam jsou vánoční turisté, i když nad ulicí se ještě klenou ozdobné girlandy.

Překročit rozlité latté. Alespoň podle barvy to odhaduji na latté a jen lituji toho chudáka, kterého asi příliš nezahřálo. Zvednu hlavu. Akorát kolem mě prochází mladý kluk. Kdoví proč mi připomněl kamarádčinu lásku, i když jeho tvář nemám tak dobře nastudovanou, abych to mohla říct bezpečně. Přesto se usměji. Naštěstí si toho nevšiml, příliš zamyšlený, možná akorát přemýšlel o ní. A možná to byl taky někdo úplně jiný.

Seběhnout kolem kavárny, odkud možná pocházela ta rozlitá káva, zahnout do Rytířské a honem ke Stavovskému divadlu, na jehož štítě se hrdě vypíná lev. Vyhnout se skupince turistů, i přes jejich věk zaujatých sochou, která tak připomíná Temného jezdce, vyčkávajícího, až Prsten přijde blíž.

Kolem dalšího dvouocasého lva, tentokrát kamenného, a honem do Karolina. Doprava, proběhnout jedny dveře, druhými dveřmi ven, přejít nádvoří se starým kaštanem, pak doprava. Doprava, ne doleva. Průchodem kolem ústavu katedry dějin, dalším průchodem, doleva a se spokojeným úsměvem jsem v Celetné dvacet, aniž bych se musela proplétat davy, davy a davy turistů.

Zkouška.

Pak podzemní studentská hospůdka přímo pod školou. V kdysi temných sklepeních je světlo a živo. Voní tu káva, víno, dřevo. A je tu teplo. Svařené víno mi stoupá do hlavy. Možná díky euforii z úspěchu, možná proto, že jsem za celý den nic nejedla. Nevadí. Vnímám svět, jen se trochu houpe a já se směji. Ale ne tak moc, jak bych se smála s jinými lidmi. Takhle se spíš jen usmívám a víc gestikuluji.

Čtyři hodiny odpoledne. Čas naší malou sešlost dynamické party rozpustit. Tentokrát žádné zkratky, přímou cestou přes Staroměstské náměstí. Sněží. Velké, lehké vločky tancují ve vzduchu. Chybí vánoční trhy i vánoční davy lidí. Jen pár jedinců s foťáky, které stejně nezachytí atmosféru. Na fotkách budou mít památky s šedivým, nevýrazným pozadím, vločky se ztratí. Ale mě to trápit nemusí… Jen se rychle rozhlédnu, pousměji a pospíchám dál na tramvaj a domu.

Vážně mám to město ráda.