Rozmrznout

Bojovná, ale pochmurná písnička v uších a eskalátor vezoucí mě k výšinám. Přešlá mrazem, který se vytrvale prokousával kabátem, jsem byla myšlenkami někde úplně jinde. A zpívat se mi zrovna nechtělo. Zachmuřená, zadumaná, s pocitem, proč mi proboha musí neustále někdo házet klacky pod nohy.

Vyšla jsem na ulici a mezi domy najednou taková zima nebyla. Z nebe padaly vločky. Malé, nepatrné, co se ani chvíli neudrží, ale upoutají pozornost. Zvedla jsem oči k obloze a pohledem přejela domy kolem. U Tří bílých beránků. Bernsdorfská továrna na kovové zboží. U Pařížana. Zdobené fasády a několika ramenné lampy, které teď nabíraly sílu na další dlouhou noční šichtu. Ta nekonečná zimní tma mě každoročně ubíjí, ale musím uznat, že lampy dokáží prozářit městskou tmu a vdechnout do ulic nové kouzlo.

Usmála jsem se a vyrazila po Příkopech k Národní třídě. Brzy mě uvítala pyšná fasáda Adrie a já se přistihla, jak pomalu začínám skládat slova do vět. Kafka u Quadria nade mnou sice nechápavě kroutil hlavou, ale dělá to celé dny, takže jsem si to nebrala osobně. Stejně jsem jeho knihy nikdy opravdu nemusela, asi si vzájemně nerozumíme.

O hodinu později mě v ulicích přivítalo zlaté slunce. Opřelo se mi do očí a na okamžik mě oslepilo, i když na střechách blízkého kostela se třpytil lehký sněhový poprašek. Znovu jsem si pustila hudbu a vyrazila na další pochůzky, ale v duchu jsem si slíbila, že večer příjdu domu, sednu si s vínem a všechny ty myšlenky napíšu. je to osvobozující pocit, když se vám v hlavě zase začnou rodit nápady a myšlenky, pocity se přetavují ve slova a člověku se chce radostí zpívat.

Zpívám si s filmem, abych zahnala chmury a popíjím lambrusko. A píšu. Malý, bezvýznamný pocitový článek jen pro tu radost, že mě napadl.

Obyčejný pražský den

Tramvaj se sune příliš pomalu. Čas ubíhá, červené číslice na panelu vepředu pomalu přeskakují. Pomalu a přesto příliš rychle. Uvažuji, kudy to bude rychlejší. Tudy nebo tamtudy…? Vybíhám tedy už na Národní třídě, nejedu až k Filosofické fakultě. Proplést se mezi lidmi potácejícími se na tramvajové zastávce – vyhlížejí správnou soupravu, hledají čísla, vystupují, nastupují a jejich neorganizované, zmatené motání ředí další lidé vycházející z obchodního domu. Z legendy jménem Máj, která už dávno ztratila svoje kouzlo.

Kolem Rakouského kulturního centra, dál po Příkopech. V davu na Václavském náměstí ztratit pronásledovatele. Igelitový pytlík umí být neskutečně dotěrný, když ho za vámi žene nepříliš silný vítr jako věrného psa. I tak si ale stihnu všimnout, že se po ulicích pohybuje podstatně méně lidí. Tytam jsou vánoční turisté, i když nad ulicí se ještě klenou ozdobné girlandy.

Překročit rozlité latté. Alespoň podle barvy to odhaduji na latté a jen lituji toho chudáka, kterého asi příliš nezahřálo. Zvednu hlavu. Akorát kolem mě prochází mladý kluk. Kdoví proč mi připomněl kamarádčinu lásku, i když jeho tvář nemám tak dobře nastudovanou, abych to mohla říct bezpečně. Přesto se usměji. Naštěstí si toho nevšiml, příliš zamyšlený, možná akorát přemýšlel o ní. A možná to byl taky někdo úplně jiný.

Seběhnout kolem kavárny, odkud možná pocházela ta rozlitá káva, zahnout do Rytířské a honem ke Stavovskému divadlu, na jehož štítě se hrdě vypíná lev. Vyhnout se skupince turistů, i přes jejich věk zaujatých sochou, která tak připomíná Temného jezdce, vyčkávajícího, až Prsten přijde blíž.

Kolem dalšího dvouocasého lva, tentokrát kamenného, a honem do Karolina. Doprava, proběhnout jedny dveře, druhými dveřmi ven, přejít nádvoří se starým kaštanem, pak doprava. Doprava, ne doleva. Průchodem kolem ústavu katedry dějin, dalším průchodem, doleva a se spokojeným úsměvem jsem v Celetné dvacet, aniž bych se musela proplétat davy, davy a davy turistů.

Zkouška.

Pak podzemní studentská hospůdka přímo pod školou. V kdysi temných sklepeních je světlo a živo. Voní tu káva, víno, dřevo. A je tu teplo. Svařené víno mi stoupá do hlavy. Možná díky euforii z úspěchu, možná proto, že jsem za celý den nic nejedla. Nevadí. Vnímám svět, jen se trochu houpe a já se směji. Ale ne tak moc, jak bych se smála s jinými lidmi. Takhle se spíš jen usmívám a víc gestikuluji.

Čtyři hodiny odpoledne. Čas naší malou sešlost dynamické party rozpustit. Tentokrát žádné zkratky, přímou cestou přes Staroměstské náměstí. Sněží. Velké, lehké vločky tancují ve vzduchu. Chybí vánoční trhy i vánoční davy lidí. Jen pár jedinců s foťáky, které stejně nezachytí atmosféru. Na fotkách budou mít památky s šedivým, nevýrazným pozadím, vločky se ztratí. Ale mě to trápit nemusí… Jen se rychle rozhlédnu, pousměji a pospíchám dál na tramvaj a domu.

Vážně mám to město ráda.