Projekt: Jedna věta

Chystala jsem podklady pro budoucí seminář tvůrčího psaní a narazila na projekt „Jedna věta“. Cílem je vybudovat psavecký návyk. Je jedno, jestli člověk napíše větu krátkou nebo dlouhou, duchaplnou, či plytkou, poetickou či přízemně racionální. Prostě jen napsat jednu větu denně. Zjistila jsem, že to vůbec není tak jednoduché, jak se ze začátku zdá. Protože dříve či později (a spíš dříve) člověk podlehne pocitu, že by to mělo mít nějakou hodnotu, smysl nebo aspoň humor. A ještě rychleji člověk nabude dojmu, že „tu super větu si večera zapamatuji a pak ji napíšu“. Ha ha. Kvůli téhle lži jsem si dokonce pořídila nový zápisník (jako bych potřebovala důvod pořizovat si nový zápisník), který tahám neustále s sebou.

Začala jsem projekt zkoušet namátkově v únoru a v březnu, ale povedlo se mi jen sem tam něco. Definitivně jsem se do toho ale zakousla až v dubnu.

Číst dál

Inspirace

Ta otázka mě zaskočila. Seděl proti mě, zvědavě se usmíval a prostě se zeptal, co mě při psaní inspiruje. Naprosto samozřejmě, jako by sám nad tím přemýšlel denně. A já na něj hleděla najednou neschopná odpovědět a chvíli jsem jen tiše přemýšlela, než jsem sklopila zrak ke svému hrnku s horkým čajem, který jsem tak zoufale potřebovala po té dlouhé procházce Prahou, a skutečně se pokusila odpovědět. Číst dál

záblesky

Záblesky okamžiků. Drobnosti. Vůně vzduchu, lom světla, pohyb rukou, šoupnutí nohou, až na podlaze zaskřípe zatoulaný kamínek z cesty, po které šla dívka se zmrzlinou. Zvuk brzdící tramvaje, slunce mezi mraky odrážející se na hladině řeky, která se líně valí městem. Lidé. Spěchající, odpočívající. Bloudící. Italka, která se vás ptá na cestu a neumí ani slovo anglicky. Dobíhání a přebíhání. Nepřečtené knihy a regály táhnoucí se do dáli.

Věty… Slova a nápady. Záblesky nápadů, naděje. Myšlenky skládající se do nových vět, z nových i starých slov, do nových frází, do nových myšlenek. Vzpomínky a sny o budoucnosti. Neuchopitelné vize, které proklouzávají mezi prsty, ale přesto se zachytávají o malé háčky, které je drží. Zůstávají, sice poškozené a neúplné, ale přece jen zůstávají. Zapouští kořínky, zabydlují se, nabírají sílu a pomalu, velmi pomalu raší.

Mám ráda ten pocit, když náhodné věci vybízejí k psaní. Když se pomalinku objevují střípky, z nichž by mohlo vzejít něco většího, i kdyby jen krátký, ale souvislý text. A poslední dobou je to stále častěji…