Útěky před vedrem

Připadám si už jako zaseknutá ohraná deska, ale – tady je tak nechutný vedro! Neustále. Celé dny. Celé noci. Od neděle do neděle, od nevidím do nevidím – a že už přes ten pot vážně skoro nevidím. Zatracená Sevilla. Přetopená. Nudná, protože v tom horku se nedá absolutně nic dělat. Jen hnípat doma a modlit se, že kolem čtvrté ráno spadne teplota na takovou hodnotu, že vám pokoj trochu profoukne a dokonce sáhnete po kusu prostěradla, abyste se decentně přikryli.

Číst dál

Boje s jazyky

Mám ráda jazyky. Ráda se je učím, ráda je poznávám, ráda objevuji jejich tajná zákoutí, která nejsou na první pohled vidět. A to nejen v rodné češtině, ale i ve všech jazycích, se kterými jsem přišla do styku. Protože jazyk jsou lidé, jazyk reflektuje život a historii národa a dá se z něj vyčíst neskutečně mnoho nesmírně zajímavých informací. Můžeme objevovat vlivy, které bychom nečekali, můžeme sledovat cesty, kudy se k nám jaké slovo dostalo a proč ho používáme, můžeme sledovat, já náš vlastní jazyk ovlivnil jazyky cizí (a že i čeština přinesla do světa spoustu slov). Plně se ztotožňuji s myšlenkou, že kolik znáš jazyků, tolikrát jsi člověkem. Protože každý jazyk dokáže stejnou věc vyjádřit jinak a zatímco u nás padají trakaře, v Anglii hrozí, že vám na hlavě přistane domácí mazlíček.

Číst dál

Čas muzeí

Abych byla upřímná, úplně zapálený muzejní červ nejsem. Vlastně je ani moc nemusím a když někam jedu na chvíli, na pár dní, muzeím se vyhýbám, protože dané místo určitě lze poznat lépe na ulici, než ztrácet čas mezi zaprášenými exponáty. Když mám ale dostatek času, začnu se rozhlížet po možnosti poznat víc a pak přijde čas různých institucí. A jelikož mám v hlavě stále budapešťská muzea, rozhodla jsem se využít další volný den právě k návštěvě místních muzeí. ve finále to byl poměrně silný zážitek, o který se musím podělit.

Číst dál

Jiný kraj, jiný mrav…

Po více jak měsíci ve Španělsku už jsem zvládla zaregistrovat pár věcí, které tady vypadají jinak než ve střední Evropě (říkám ve střední Evropě, protože mi přijde, že třeba mezi Českem a Maďarskem jsem žádné podobné rozdíly nezaznamenala.). Taky upozorňuji, že mé postřehy nemusí být zcela globální pro celé Španělsko, vypozorovala jsem je tady na jihu (Sevilla, Cordóba…). Možná je to na severu jiné. A možná taky ne.

Číst dál

Líná neděle

Celý den je zvláštně líný. Je horko, ale nebe pokrývá neprostupná šeď. Vítr nefouká, prádlo na střechách se ani nehne, všechno je klidné a tiché. Kromě zvonů z kostelů, samozřejmě. Ještě stále jsem úplně nepochopila, podle jakého pravidla odbíjejí. Jasně, poledne a každá celá hodina, ale někdy se rozezní v 11:26. nebo ve 3:40. Nejsem si úplně jistá, jestli je někdo prostě jen příliš nadšený, nebo spíš líný.

Při svém pozorování tichého světa jsem konečně zjistila, odkud přichází ten ptačí zpěv, který je tak často slyšet. Našla jsem ptačí klec na jednom z protějších balkonů. Na dalším sedí starý muž, na kolenou má rozložené noviny, ale poslouchá rádio z vedlejšího bytu. A sleduje ulici, jako já. Holčička z čínského obchodu na rohu, starý muž přechází ulici bez rozhlédnutí, pár se psem. Ještě před minutou byla ulice úplně prázdná.

Ještě před minutou panoval naprostý klid a najednou se zvedl vítr a roztančil opadané okvětní lístky z nedalekých stromů, které mi sice brání ve výhledu na město a Giraldu, ale zase poskytují jeden ze vzácných stínů v horkých dnech.

Jsem zvědavá, jaké budou letní noci sevillské.

Slavně v Seville

Slavnostně hlásím, že jsem dorazila do Sevilly.

Trochu mě s novým blogem omezují autorské bloky (haha, jazykové hrátky level unavený cestující) a nejsem si úplně jistá, jak moc si tu dovolit popisovat svou včerejší nervozitu, když se letadlo dotklo ranveje sevillského letiště, ale někde to vypsat potřebuji. Potřebuji si zaznamenat ten zmatek a hrůzu, která mě v tu chvíli polila. Do té doby jsem byla naprosto v pohodě, loučení doma proběhlo v klidu, sedm hodin v Braceloně jsem docela přežila (viz Barcelonské intermezzo), oba lety v klidu… Ale pak jsme dosedli a já se úplně rozklepala.

Číst dál

Barcelonské intermezzo

(Psáno pro zabití času 30. března, léta páně 2015)

Strávit sedm hodin na letišti v Barceloně mi původně přišlo jako snesitelné utrpení, které sice nepředstavuje žádné extra povyražení, ale dá se přežít. Kdybych bývala tušila, že letištní internet funguje pouze třicet minut a pak za něj chtějí pomalu zlaté tele, a ani zlaté vrchy McDonalds či jiné podniky nenabízejí volně hotspot, možná bych své představy zrealističtila.

Číst dál

Strach skočit

Všechno je dohodnuté a vymyšlené. Můj geniální plán sice nevychází úplně tak, jak jsem si představovala a je tu jeden problém, který mě žere (a který přítel jako problém nevidí, takže očekávám naší první významnější hádku do měsíce od mého příjezdu do Sevilly), ale všechno vypadá skvěle, akce je rozjetá. Ještě by jí šlo zastavit, ale už bych se setkávala s nechápavými pohledy, proč proboha.

Číst dál