Odcházení

Ve tři ráno jsem naskočila do auta, naposledy zamávala a než mi to mohlo dojít, ujížděla jsem pryč. Takzvaný odchod šokem – než se loučení protáhne v nekonečná muka, radši rychle zmizet. Přesto mě okamžitě chytila panika, jestli jsem neměla ještě zůstat, proč jsem jen odjela tak rychle, ale už to nešlo zvrátit. Naštěstí.

Dojela jsem domu, zbavila se nánosu make upu a cigaretového kouře, který se na mě během postávání venku nabalil, zalezla jsem do postele a rozbrečela se. Jak malá holka. Slzy jak hrachy, nos usoplený, i procítěné vzlyky jsem zvládla. Muž vedle mě nechápal, ptal se, proč proboha bulim a že přece nikdo neumřel. Jen skončili. Upřímně – i v tuhle chvíli bych byla schopná se rozbrečet, drží mě jen střízlivost a zbytky denního světla.

Odmaturovala srdcovka. Když jsem nastoupila, byli v polovině druháku. Už se trochu vyznali v podmínkách školy a velmi rychle mě stáhli k sobě a pomohli mi pochopit, jak to tu chodí. Napůl moje akční snahy sabotovali svým zvrhlým způsobem. Třeba když jsem po nich chtěla, aby si napsali abecedu pod sebe a ke každému písmenku pak napsali jedno slovo. Jakože hrozně kreativní začátek hodiny slohu. Když jsme po alkoholu, becherovce, cigaretách a degustaci skončili až u žufánku, pochopila jsem, že tady to bude fungovat trochu jinak. A že tihle mi to zadarmo nedají. Na druhou stranu snad v žádné jiné třídě jsem nemohla tak upřímně experimentovat a nazývat je pokusnými králíky, když jsem chtěla něco nového vyzkoušet. V žádné jiné třídě jsme nedokázali výuku tak programově sabotovat. Vlastně jsem skoro ráda, že odmaturovali, protože můžu pustit z hlavy výčitky, kolik času jsem vyplácali na řešení školních drbů.

Byla to třída průserářů, trablemakerů, šikanátorů, kteří ty čtyři roky skutečně potřebovali, aby trochu dospěli. Aby našli sami sebe, aby si vyjasnili orientace a někteří aby se už v tomhle věku vypořádali s problémy a starostmi, které běžně padají až na třicátníky. Byla to třída, které hrozně pomohlo několik odchodů a několik příchodů. Nová krev jim zvedla sebevědomí a naštěstí zafungovala jako motivace. I jako nové zdroj problémů a rozbrojů, ale to k tomu asi patří.

Už v březnu, když jsem se jim ještě z posledních sil snažila do hlavy nalít nějaké informace, dojala jsem se nad kalendářem. Všimla jsem si konečně otočené stránky, napadlo mě, že v tom kalendáři je ještě celý rok před námi, ale že oni jej otočí už jednou, možná dvakrát a v září tu budou sedět nějací cizí prváci a otáčet jejich kalendář. Přišel mi můj myšlenkový pochod natolik absurdní, že jsem jim svůj zásek musela vysvětlit. Dopadalo na nás, že tohle už je ono. Opravdu končí.

A teď skončili. Uvidíme se ještě na předávání vysvědčení, s pár kousky se potkáme ještě v září, až přijdou napravit nějaké nedostatky květnových termínů. Velká rozlučka ale byla včera. Koho jsem potkala, s tím jsem si potykala. Od několika jsem se dočkala reakce, že vydržet vykání vůči mě bylo z celé školy nejtěžší, konečně tahle hranice padla. S některými jsme si mimo školu potykali už dříve, protože prostě pořvávat na někoho uprostřed koncertu „mohla byste…“ úplně nejde. V jednom případě jsme si na jeden večer potykaly už kdysi na začátku třeťáku na oslavě narozenin, když ke mě slečna přišla, už ve značně pohrouženém stavu mi začala něco vyprávět, načež se zastavila s tím, že „nejsem ve stavu, abych dokázala vykat, takže ti teď budu tykat,“ oznámila mi. S největší pravděpodobností si to další den nepamatovala, protože mi po zbytek naší společné cesty spokojeně vykala.

Nevadilo mi to. Oni byli přesně ta třída, kde jsem se rozhodla neměnit zajeté koleje a do konce už jim jen tykat, ačkoliv v nižších ročnících jsem přešla do vykání. Oni byli přesně ti, u kterých by mi nevadilo nastavit pravidla na vzájemné tykání i během výuky. Oni totiž byli přesně ti, kteří by to nezneužili, kteří mi dopřávali pocit respektu, ale zároveň jsme si ze sebe navzájem beztrestně mohli dělat srandu. Oni byli prostě skvělí.

A budou i nadále, jen já už je nebudu denně vídat, nebudu poslouchat jejich příběhy a zážitky, nebudu jim líčit svoje facebookové hádky za vyšší spravedlnost světa. Jdou dál a je to tak v pořádku, ale vlastně mě to hrozně mrzí.

Jasně že na škole máme další skvělé třídy. Nastupující maturanti mě budou bolet podobně. Lhala bych, kdybych se tvářila, že tihle byli jediní. V jistém ohledu ale byli jedineční. Přijali mě, novou, zmatenou, plnou ideálů, snažící se zapadnout do zajetých kolejí.

Ještě že existují sociální sítě, že aspoň takhle budu moct špehovat jejich další životní cesty, ale přesto mi budou neskonale chybět. Odešli přátelé.

P. S. Historku o „alkoholové abecedě“ jsem včera slyšela asi třikrát. I v nich zůstala.

Učitelské prázdninové přenastavování

Ani věřit se tomu nechce po tom uhnaném červnu, ale prázdniny jsou tady. Pro děcka, pro studenty a snad hlavně a především pro nás učitele. Protože za to, že jsme je všechny v červnu neuškrtili, si ten odpočinek vážně zasloužíme. Ty poslední dny přemlouvání, ukecávání, velkých očí, smutných pohledů, tichých výčitek, pocitů ublížení a snah ještě na poslední chvíli si napsat, přepsat či dopsat nějaký zázračný test, který by všechny ty maléry celého půlroku kouzelně napravil… Číst dál

Bod zlomu

Jako začínající učitel jsem do školního systému nastoupila plná ideálů. Což je pravděpodobně docela běžné. Vize, jak to člověk bude dělat úplně jinak, než tak, jak sám zažil na základce či střední. Asi jako když se budoucí rodič přesvědčuje o tom, že některé věci on nikdy svému dítěti neřekne. A pak přijde ta tvrdá realita, která ho probere.

Číst dál