Rok pokusného králíka

Zahájili jsme.

Po velmi hektickém přípravném týdnu, po kterém jsem si říkala, že bych potřebovala další prázdniny, přišlo to velké pondělí. Poprvé skutečně a naplno, i s vlastní třídou, se šestadvaceti klacky, kteří na mě koukají trochu vyplašeně, trochu pubertálně povýšeně.

V úterý to začalo naplno. Šest hodin v kuse, padesát minut na oběd (který přinesli zoufale, ale zoufale pomalu) a další dvě hodiny v kuse. Nejen, že jsem už ráno kdoví proč přišla do školy k smrti utahaná, ale po osmi hodinách blekotání jsem byla vyřízená jak žádost, přesvědčená, že tímhle tempem budu další den v těch třídách už akorát tak slintat. To jsem trochu (neplánovaně) zachránila tím, že jsem večer odpadla  v deset a ráno mi nezazvonil budík. Takže po devíti hodinách sladkého spánku jsem se přiřítila do školy, nejvíc překvapená tím, že mám obě boty stejné. Začátky mi prostě vážně jdou.

Během těch blekotacích úvodních hodin jsem navíc blekotala pořád dokola  to samé a když už jsem to říkala potřetí ve třetí třídě, připadala jsem si jako papoušek a musela jsem sama sebe přesvědčovat, že tihle chudáci moje velké plány a vize ještě neznají, neslyšeli o nich a musím tedy blekotat dál. A že jsou moje vize vážně velkolepé.

Na konci minulého školního roku jsem procházela poměrně silnou profesní krizí, při které mi došlo, že to, jak učím ty poslední tři roky co vůbec učím, mě nebaví. A dost možná to nebaví ani 80 % mých studentů. Prázdniny jsem strávila víceméně studiem odborné literatury, nasávala jsem nápady, myšlenky, podněty. Vymýšlela jsem, jak změnit svoje postupy a způsoby. Jenže teď jsem to všechno musela shrnout do nějakého úhledného balíčku, který jsem navíc musela předat svým studentům, aby tušili, co je čeká. Což se dělá dost blbě, když ani já sama ještě úplně přesně nevím, co je čeká. A tak jsem jim natvrdo a upřímně, jak už to mám (možná hloupě) ve zvyku, řekla, že jsou pokusní králíci. Celý tenhle rok bude jedním velkým pokusem, kdy já budu hledat správnou cestu a oni mi v tom vlastně budou pomáhat a společně zjistíme, co jde, co funguje a co ne, co je baví a co ne, a třeba se nám povede, společnými silami, celý ten rok úspěšně ukoulet tak, abych já měla dobrý pocit, že jsem je něco naučila a oni měli dobrý pocit, že se něco naučili.

Možná nejvíc mě ale děsí, kolik práce jsem si tím na sebe nabalila. Ideály velké, ale ta realizace… Po těch třech letech už mám většinu materiálů a příprav hotových, úplně nejjednodušší by tedy bylo jen je vytáhnout, posadit se a 45 minut si blekotat svoje moudra, sem tam to proložit nějakými ukázkami, mapami, obrázky. Místo toho se pokusím vymýšlet aktivity, hledat články, tisknout fotky a podklady. Trochu se děsím sama sebe a svých blbých nápadů, s jakkoliv dobrými úmysly se do nich pouštím.

A všechny tyhle velké myšlenky jsem musela udržet na uzdě, než těm svým novým miláčkům (kteří se pořád koukali trochu pubertálně povýšeně a ostentativně ublíženě, že si je ani druhý den nejsem schopná zapamatovat podle jména – vtipálci) řeknu všechny ty další blbosti, které k přežití na škole nutně potřebují. Jen těch papírů, co jsem jim rozdala k podepsání pro rodiče! Dneska odpoledne, když jsem už podepsané a potvrzené třídila, jsem si připadala spíš jak vrchní úřednice a sekretářka, než jako učitelka. Ve tři jsem se konečně vypotácela na oběd.

Průběžně jsem to papírování, chrlení mouder a vizí navíc ředila úklidem knihovny. Projekt, který jsem zahájila loni pod velkolepým moderním názvem „revitalizace“, teď vrcholí tím, že knihy se z půdy přesunuly zpět do knihovny (krásně vymalované a s kobercem), ale teď je někdo musí roztřídit a našoupat do nových knihoven. Naštěstí pár obětních beránků mám a říkáme tomu „téma knihovnictví v praxi“. Někteří studenti dokonce začali chodit i o přestávkách, protože je to prý docela fajn relax.

Do toho předat všechny informace na školu v přírodě (což jsem ještě neudělala), napsat mail rodičům, připravit si třídní schůzky, nakoupit na tu školu v přírodě nějaké nezbytné pamlsky, nezapomenout na pána z učebnicového nakladatelství (který se včera zjevil během mé pětiminutové přestávky, když jsem ho vůbec nečekala, protože schůzku zrušil, a dneska se vrátil tedy řádně na těch blbých pár minut, kdy mi tu knížku mohl nechat dole na sekretariátu…), zařídit jedné studentce nová hesla a přístupy do školních systému, odepsat kolegyni ohledně knihy, chtěla jsem ještě udělat ty nápisy na chodbu, nedejbože že bych je třeba chtěla zalaminovat, jak to vypadá s tou literární soutěží, a sakra co ten festival spisovatelů – měla bych někomu napsat a připomenout se a zjistit situaci a postup a komu proboha mám napsat počet strávníků na škole v přírodě?!

Je to frmol. Jestli jsem po přípravném týdnu žertovala o potřebě dalšího týdne na zotavení, teď by se hodily rovnou zase ty dva měsíce. Nejhorší ale je, že v září, říjnu a listopadu se to bude valit ve velkém, jenže pak přijdou Vánoce, pololetí, jarní prázdniny, Velikonoce, květnové svátky, maturity… a než se naději, rok bude v čudu a od listopadu dál už budu učit spíš jen náhodně. Inu něco na tom „co se nenaučí do Vánoc, to se nestihne“ bude. Jen nevím, jak mi to v tom mém novém režimu s velkými ideály všechno půjde.

Bude to zajímavý školní rok.

p. s. Doufám, že brzo přestanou koukat jako povýšení puci.

Bod zlomu

Jako začínající učitel jsem do školního systému nastoupila plná ideálů. Což je pravděpodobně docela běžné. Vize, jak to člověk bude dělat úplně jinak, než tak, jak sám zažil na základce či střední. Asi jako když se budoucí rodič přesvědčuje o tom, že některé věci on nikdy svému dítěti neřekne. A pak přijde ta tvrdá realita, která ho probere.

Číst dál

Pod lupou

Před pár měsíci nám přišel mail, že by k nám na školu chtěli přijít na náslech studenti FF, budoucí učitelé češtiny pro neslyšící. V rámci výuky by chtěli vidět i normální výuku, normální školu, slyšící studenty. Nic jsem nenamítala, touží se vzdělávat, co bych jim v tom zrovna já bránila? Každopádně jsem na ně ale dneska ráno samozřejmě zapomněla, nikoho jsem si na první hodinu nevyzvedla, takže teprve na druhé hodině jsem měla tu čest.

Číst dál