Tour de España: IV. Železné Toledo

Pátý den našeho překvapivě náročného tripu. Poslední zastávka na naší cestě. Můj vytoužený cíl, Toledo, které chci vidět už několik let. Slibovala jsem si od něj hodně, koneckonců tam to množství lidí asi nebude jezdit jen tak pro nic za nic. Trochu jsem si musela vyslechnout, jak se uchodíme, kopcovité, se spoustou schodů a do toho šílené vedro… Ale byla jsem odhodlaná to riskovat! Číst dál

Tour de España: III. Kamenná Santillana (Altamira)

Na skok do Irska. Aspoň takový jsem měla pocit, když jsme třetí den projížděli krajinou Baskicka a Kantábrie, hornatou, zelenou a zahalenou mlhami a nízkými mraky, které se mezi vrcholky držely. V samotné Santillaně del Mar nás dokonce zastihl déšť, úplně stejný, jaký jsem si pamatovala ze Smaragdového ostrova – sice prší, ale člověk rychle uschne.

Tento cíl byl vedle Toleda jediný, který jsem vybrala já. Na rozdíl od druhého jmenovaného jsem na něm ale nijak významně netrvala, Santillana mi byla doporučena jako hezké městečko, pokud chceš vidět něco na severu, tohle by mohlo stát za to. A rozhodně stálo.

Číst dál

Tour de España: II. Ocelové Bilbao

Druhý den našeho rodinného výletu nás zavedl na úplný sever Pyrenejského poloostrova. Ráno jsme zahájili ještě v Salamance, mizernou snídaní. Vlezli jsme do malého baru, kde bych asi bývala čekala takovou tu dobrou lokální klasiku, ale místo toho jsem se dočkala super protivné babizny, která polovinu naší objednávky zapomněla a celou dobu se tvářila, že jí strašně, ale strašně obtěžujeme. Po snídani jsme ale už rychle vyrazili na cestu.

Číst dál

Tour de España: I. Zlatá Salamanca

Pojďme se na chvíli vrátit do letních měsíců. Dala jsem dohromady čtyři články shrnující náš těžce rodinný výlet po Španělsku, který jsem podnikli v červenci. Předkládám vám tedy něco k přečtení, proloženo alespoň ilustračními fotografiemi. A abychom si tu letní atmosféru v nadcházejícím podzimu ještě chvíli udrželi, budou se tu články objevovat pravidelně každou sobotu navečer.

Hurá do čtení!

Číst dál

Návrat ztracené dcery

Konečně se všechno uklidnilo dost na to, abych si sedla k počítači a podělila se s vámi o ten divoký přesun ze Španěl do země české. Abych tedy nelhala – o víkendu bylo času a klidu dost, ale zase se mi vůbec nechtělo zapínat jakoukoliv techniku a radši jsem se plácala na zahradě v jižních Čechách a užívala si rodinu. Jenže se znám, pokud budu ještě chvíli váhat, nikdy to nenapíšu a to by podle mě byla docela i škoda, protože to byl jeden velký zážitek.

Číst dál

(Ne)zdání dospělosti

Před pár týdny jsme s kamarády jeli na víkend k moři a kromě celodenního válení se na pláži a hraní karet jsme v sobotu večer vyrazili do městečka na jídlo. Mužské části naší delegace se povedlo na TripAdvisoru najít nějaký zajímavý tip na bar blízko pláže, jídlo lákavé a za dobrou cenu. Bohužel nějak selhala orientace v prostoru, kde že ten bar skutečně je a nějakou dobu jsme tak chodili poněkud ztraceně z bodu A do bodu B a zase zpátky a přes parkoviště do bodu C.

Při jedné z těch cest přes parkoviště jsme křížili cestu autu, které pomalu couvalo ven a mě kdoví proč napadlo, aby si ten řidič nenadával něco o spratcích, co se mu pletou pod kola. Přidala jsem do kroku, abych mu uhnula z cesty (sama jako řidička vím, jak dokáží být ucouraní chodci protivní) a zatímco jsem se otočila na zbytek výpravy, napadlo mě, co asi skutečně řidič viděl.

Do spratků nám totiž už určitě nadávat nemohl. Možná do puberťáků, ale ani to bych příliš neviděla. Řidič prostě jen viděl skupinku mladých lidí, kteří hledají restauraci, kam si sednout na večeři. Žádné děti, ačkoliv já sama se tak vlastně pořád cítím.

Číst dál

Co z nás bude?

V osmnácti po nás chtějí, abychom rozhodli o své budoucnosti. Pokud nejste ti šťastní, kteří tohle rozhodnutí museli udělat už v patnácti při rozhodování o střední. Což mi přijde ještě drsnější, protože – nevím jak vy – ale já v osmnácti věděla houby, co chci v životě dělat. Natož v patnácti. V danou dobu jsem byla otrávená vším, protože střední mi ukázala, že učit se a neučit jedno jest, známky budou mizerné pořád, takže proč by se člověk snažil a jakákoliv chuť a touha studovat, protože tím získávám informace pro sebe, se vytratila. Číst dál

Slavně v Seville

Slavnostně hlásím, že jsem dorazila do Sevilly.

Trochu mě s novým blogem omezují autorské bloky (haha, jazykové hrátky level unavený cestující) a nejsem si úplně jistá, jak moc si tu dovolit popisovat svou včerejší nervozitu, když se letadlo dotklo ranveje sevillského letiště, ale někde to vypsat potřebuji. Potřebuji si zaznamenat ten zmatek a hrůzu, která mě v tu chvíli polila. Do té doby jsem byla naprosto v pohodě, loučení doma proběhlo v klidu, sedm hodin v Braceloně jsem docela přežila (viz Barcelonské intermezzo), oba lety v klidu… Ale pak jsme dosedli a já se úplně rozklepala.

Číst dál

Rodičovská trápení

Rodiče to nemají jednoduché. Vůbec ne. Občas mi jich je skoro líto, co všechno musí vytrpět a přetrpět, když se jejich děti zblázní. A co hůř, když se zblázní cizí děti kvůli jejich dětem. Tedy když se třeba jedna bláznivá holka rozhodne přeletět půlku Evropy, jen aby mohla být s vaším synem. Sama jednu maminku mám a při společném žertování jsme vytvořily (hlavně maminka vytvořila), následující scénáře, které mě upřímně pobavily.

Číst dál