• Pure blog

    Titulovaná svoboda

    Jsem neskutečně unavená. Už dvě – kecám, tři – hodiny sedím na pohovce a čučím do ztracena. Jedním okem na televizi, druhým do počítače. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se nemohla zvednout ani proto, abych si udělala večeři. Což jsem nakonec překonala, protože mi začínalo být poněkud nevolno z hladu. Ale bylo to dost jiné nevolno než včera večer, kdy jsem se potácela na hranici nevolnosti a hysterického pláče.

  • Pure blog

    Jak jsem obhajovala

    Aneb další střípek do mozaiky toho, jak mizerný jsem student. Někteří z vás možná tuší o mém boji s diplomovou prací. Byl to krvavý boj, lítá řež, která mě stála hodně nervů. A nebýt psychické podpory, která mě tu celý listopad obskakovala i přes to, že jsme se znali sotva pár týdnů, asi bych to vážně nezvládla. Nicméně se povedlo a 20. listopadu jsem ten svůj epos dopsala. Poslala jsem to kamarádce ke korektuře a abych to trochu uspíšila, poslala jsem práci i profesorovi s vysvětlivkou, že nevylučuji, že v tom narazí na zrůdnosti, že práce ještě prochází korekturou a že si ji po sobě ještě přečtu. O tom, co…

  • Pure blog

    Jak jsem dopsala diplomku…

    Napsala jsem to. Vážně jsem to dokázala a za měsíc jsem napsala práci, na kterou jsem byla docela hrdá. Netvrdím, že by snad byla dokonalá, ale přišla mi dobrá. A stihla jsem to do 20. listopadu, takže jsem to s předstihem mohla poslat profesorovi, aby se na to podíval a řekl mi, co tam případně ještě doplnit nebo změnit, prostě co ještě s tím, aby to bylo obstojné.

  • Pure blog

    12 zkouškových zákonů

    Určitě jste si toho také všimli. Je to druh Murphyho zákonů točící se pouze kolem zkoušek nejrůznějšího druhu. A je úplně jedno, jestli je to pololetní zkoušení na střední, maturita, zkouškové na vysoké nebo dokonce státnice. Funguje to dokonale. A v některých ohledech se to dá přenést nejen na zkoušky, ale na povinnosti obecně. Povedlo se mi dát dohromady dvanáct bodů, ale pokud vás napadá ještě nějaký, podělte se a přidejte ho do komentářů.

  • Pure blog

    Obyčejný pražský den

    Tramvaj se sune příliš pomalu. Čas ubíhá, červené číslice na panelu vepředu pomalu přeskakují. Pomalu a přesto příliš rychle. Uvažuji, kudy to bude rychlejší. Tudy nebo tamtudy…? Vybíhám tedy už na Národní třídě, nejedu až k Filosofické fakultě. Proplést se mezi lidmi potácejícími se na tramvajové zastávce – vyhlížejí správnou soupravu, hledají čísla, vystupují, nastupují a jejich neorganizované, zmatené motání ředí další lidé vycházející z obchodního domu. Z legendy jménem Máj, která už dávno ztratila svoje kouzlo. Kolem Rakouského kulturního centra, dál po Příkopech. V davu na Václavském náměstí ztratit pronásledovatele. Igelitový pytlík umí být neskutečně dotěrný, když ho za vámi žene nepříliš silný vítr jako věrného psa. I tak…