Titulovaná svoboda

Jsem neskutečně unavená. Už dvě – kecám, tři – hodiny sedím na pohovce a čučím do ztracena. Jedním okem na televizi, druhým do počítače. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se nemohla zvednout ani proto, abych si udělala večeři. Což jsem nakonec překonala, protože mi začínalo být poněkud nevolno z hladu. Ale bylo to dost jiné nevolno než včera večer, kdy jsem se potácela na hranici nevolnosti a hysterického pláče.

Číst dál

Jak jsem obhajovala

Aneb další střípek do mozaiky toho, jak mizerný jsem student.

Někteří z vás možná tuší o mém boji s diplomovou prací. Byl to krvavý boj, lítá řež, která mě stála hodně nervů. A nebýt psychické podpory, která mě tu celý listopad obskakovala i přes to, že jsme se znali sotva pár týdnů, asi bych to vážně nezvládla. Nicméně se povedlo a 20. listopadu jsem ten svůj epos dopsala. Poslala jsem to kamarádce ke korektuře a abych to trochu uspíšila, poslala jsem práci i profesorovi s vysvětlivkou, že nevylučuji, že v tom narazí na zrůdnosti, že práce ještě prochází korekturou a že si ji po sobě ještě přečtu. O tom, co se dělo pak, jsem psala už v článku „Jak jsem dopsala diplomku“.

Po odevzdání nenastalo žádné opadnutí stresu. Prostě ta pohoda, že je to za mnou, nenastala. Odpověď od profesora přišla velmi rychle. Ať se stavím na konzultace. Když mi o pár dní později ještě přišel jeho posudek, věděla jsem, že je vážně zle.

Číst dál

Jak jsem dopsala diplomku…

Napsala jsem to. Vážně jsem to dokázala a za měsíc jsem napsala práci, na kterou jsem byla docela hrdá. Netvrdím, že by snad byla dokonalá, ale přišla mi dobrá. A stihla jsem to do 20. listopadu, takže jsem to s předstihem mohla poslat profesorovi, aby se na to podíval a řekl mi, co tam případně ještě doplnit nebo změnit, prostě co ještě s tím, aby to bylo obstojné.

Číst dál

12 zkouškových zákonů

Určitě jste si toho také všimli. Je to druh Murphyho zákonů točící se pouze kolem zkoušek nejrůznějšího druhu. A je úplně jedno, jestli je to pololetní zkoušení na střední, maturita, zkouškové na vysoké nebo dokonce státnice. Funguje to dokonale. A v některých ohledech se to dá přenést nejen na zkoušky, ale na povinnosti obecně. Povedlo se mi dát dohromady dvanáct bodů, ale pokud vás napadá ještě nějaký, podělte se a přidejte ho do komentářů.

Číst dál

Obyčejný pražský den

Tramvaj se sune příliš pomalu. Čas ubíhá, červené číslice na panelu vepředu pomalu přeskakují. Pomalu a přesto příliš rychle. Uvažuji, kudy to bude rychlejší. Tudy nebo tamtudy…? Vybíhám tedy už na Národní třídě, nejedu až k Filosofické fakultě. Proplést se mezi lidmi potácejícími se na tramvajové zastávce – vyhlížejí správnou soupravu, hledají čísla, vystupují, nastupují a jejich neorganizované, zmatené motání ředí další lidé vycházející z obchodního domu. Z legendy jménem Máj, která už dávno ztratila svoje kouzlo.

Kolem Rakouského kulturního centra, dál po Příkopech. V davu na Václavském náměstí ztratit pronásledovatele. Igelitový pytlík umí být neskutečně dotěrný, když ho za vámi žene nepříliš silný vítr jako věrného psa. I tak si ale stihnu všimnout, že se po ulicích pohybuje podstatně méně lidí. Tytam jsou vánoční turisté, i když nad ulicí se ještě klenou ozdobné girlandy.

Překročit rozlité latté. Alespoň podle barvy to odhaduji na latté a jen lituji toho chudáka, kterého asi příliš nezahřálo. Zvednu hlavu. Akorát kolem mě prochází mladý kluk. Kdoví proč mi připomněl kamarádčinu lásku, i když jeho tvář nemám tak dobře nastudovanou, abych to mohla říct bezpečně. Přesto se usměji. Naštěstí si toho nevšiml, příliš zamyšlený, možná akorát přemýšlel o ní. A možná to byl taky někdo úplně jiný.

Seběhnout kolem kavárny, odkud možná pocházela ta rozlitá káva, zahnout do Rytířské a honem ke Stavovskému divadlu, na jehož štítě se hrdě vypíná lev. Vyhnout se skupince turistů, i přes jejich věk zaujatých sochou, která tak připomíná Temného jezdce, vyčkávajícího, až Prsten přijde blíž.

Kolem dalšího dvouocasého lva, tentokrát kamenného, a honem do Karolina. Doprava, proběhnout jedny dveře, druhými dveřmi ven, přejít nádvoří se starým kaštanem, pak doprava. Doprava, ne doleva. Průchodem kolem ústavu katedry dějin, dalším průchodem, doleva a se spokojeným úsměvem jsem v Celetné dvacet, aniž bych se musela proplétat davy, davy a davy turistů.

Zkouška.

Pak podzemní studentská hospůdka přímo pod školou. V kdysi temných sklepeních je světlo a živo. Voní tu káva, víno, dřevo. A je tu teplo. Svařené víno mi stoupá do hlavy. Možná díky euforii z úspěchu, možná proto, že jsem za celý den nic nejedla. Nevadí. Vnímám svět, jen se trochu houpe a já se směji. Ale ne tak moc, jak bych se smála s jinými lidmi. Takhle se spíš jen usmívám a víc gestikuluji.

Čtyři hodiny odpoledne. Čas naší malou sešlost dynamické party rozpustit. Tentokrát žádné zkratky, přímou cestou přes Staroměstské náměstí. Sněží. Velké, lehké vločky tancují ve vzduchu. Chybí vánoční trhy i vánoční davy lidí. Jen pár jedinců s foťáky, které stejně nezachytí atmosféru. Na fotkách budou mít památky s šedivým, nevýrazným pozadím, vločky se ztratí. Ale mě to trápit nemusí… Jen se rychle rozhlédnu, pousměji a pospíchám dál na tramvaj a domu.

Vážně mám to město ráda.