rozmrznout.

Bojovná, ale pochmurná písnička v uších a eskalátor vezoucí mě k výšinám. Přešlá mrazem, který se vytrvale prokousával kabátem, jsem byla myšlenkami někde úplně jinde. A zpívat se mi zrovna nechtělo. Zachmuřená, zadumaná, s pocitem, proč mi proboha musí neustále někdo házet klacky pod nohy.

Vyšla jsem na ulici a mezi domy najednou taková zima nebyla. Z nebe padaly vločky. Malé, nepatrné, co se ani chvíli neudrží, ale upoutají pozornost. Zvedla jsem oči k obloze a pohledem přejela domy kolem.

U Tří bílých beránků.
Bernsdorfská továrna na kovové zboží.
U Pařížana.

Zdobené fasády a několikaramenné lampy, které teď nabíraly sílu na další dlouhou noční šichtu. Ta nekonečná zimní tma mě každoročně ubíjí, ale musím uznat, že lampy dokáží prozářit městskou tmu a vdechnout do ulic nové kouzlo.

Usmála jsem se a vyrazila po Příkopech k Národní třídě. Brzy mě uvítala pyšná fasáda Adrie a já se přistihla, jak pomalu začínám skládat slova do vět. Kafka u Quadria nade mnou sice nechápavě kroutil hlavou, ale dělá to celé dny, takže jsem si to nebrala osobně. Stejně jsem jeho knihy nikdy opravdu nemusela, asi si vzájemně nerozumíme.

O hodinu později mě v ulicích přivítalo zlaté slunce. Opřelo se mi do očí a na okamžik mě oslepilo, i když na střechách blízkého kostela se třpytil lehký sněhový poprašek. Znovu jsem si pustila hudbu a vyrazila na další pochůzky, ale v duchu jsem si slíbila, že večer přijdu domu, sednu si s vínem a všechny ty myšlenky napíšu. je to osvobozující pocit, když se vám v hlavě zase začnou rodit nápady a myšlenky, pocity se přetavují ve slova a člověku se chce radostí zpívat.

Zpívám si aspoň s filmem, abych zahnala chmury a popíjím lambrusko. A píšu. Malý, bezvýznamný pocitový článek jen pro tu radost, že mě napadl.