Panika z potomků

Vyslovit nahlas větu „nemám ráda děti“ je přibližně stejně kacířské a vyvolává to podobný údiv jako když řeknu, že nepiju kafe. A to jsi učitelka?! Otázka platná na oba mé zápory, popravdě. To kafe nevysvětlím, ale k tomu prvnímu mám jedinou poznámku – proto učím na střední.

Číst dál

Všechny barvy duhy

Co tak člověk během těch příprav nezjistí… Něco jsem nejspíš tušila už dřív, ale poslední dobou si začínám připadat hodně mimo běžné hranice lidského vnímání.

Už před rokem, když jsem si tak dumala, jak by to všechno mohlo vypadat, až TO udeří (a když jsem si naivně přemýšlela ještě o těch hezkých a zábavných věcech a realita mi byla utajena), jsem přišla se zajímavou barevnou kombinací.

Číst dál

Pán tvorstva

Kdy to proběhla videa z polských jatek televizí? Před týdnem? Možná, to by tak mohlo být. Záběry jsem neviděla. Vyhýbám se podobným videím. Poslední dobou je to ale všude a minimálně nějaká ta fotka se do mé hlavy stejně propracovala.

Na začátku února zase zakázali chov zvířat čistě za účelem zisku kožešiny. Tedy kožešinové farmy. Nevím, s jakým očekáváním jsem ten článek rozklikla, video jsem si nepustila, ale popisek a fotografie traktoru, ke kterému byla připevněna bedna, ve které ve výfukových plynech umírali norci, se do mé hlavy propracovala.

Snad rok se řeší téma klecového chovu nosnic. Trochu mě těší, že tento typ vajec jsem přestala kupovat už dříve. Ze zásady, ale i ze zájmu o svoje zdraví. Kupuji jen vejce označená jedničkou nebo dokonce nulou – volný chov, bio. Nejčastěji mám ale vajíčka z jižních Čech, od šťastných slepic běhajících po dvorku.

Před pár lety jsem si bohužel pustila video s titulem „jak McDonalds chová svá kuřata“. Dodnes nevím, zda to bylo video pravdivé, nebo mělo řetězci jen ublížit. Ale ve finále – záleží na tom? Byly to záběry z kuřecí farmy a nebyly hezké.

Vždycky, když se něco takového dostane do mého zorného pole, když mi něco takového proběhne na hlavní stránce se zprávami, když se to objeví na facebooku a obzvlášť, když jsem tak blbá, že článek rozkliknu a přečtu, mi to v hlavě zůstane neskutečně dlouho. Teď, v aféře polských jatek, se záběry chudáka krávy, kterou táhnou na porážku ležící, mi to leží v hlavě už týden.

Ta emoce by se asi nejlépe dala pojmenovat jako smutek. Smutek nad lidskou bezohledností, sebestředností. Smutek nad tím, jak zacházíme s tvory, o které bychom měli pečovat, už z pozice těch „vyspělejších“ a „chytřejších“, za které se vydáváme.

Upozorňuji, že nejsem vegetarián. Maso si dám strašně ráda, ráda v létě griluji, ráda si dám tatarák, po jamónu se můžu utlouct. Myslím si, že člověk ke svému životu a fungování maso potřebuje. Myslím, že skutečnost, že jsme se z kořisti stali lovci a začali konzumovat maso, nás posunulo jinam. Lev je taky chytřejší než kráva, prostě je. Přesto si myslím, že masa jako společnost žereme nepřiměřeně moc. Člověku by stačilo maso jednou, dvakrát týdně, rozhodně se jím nemusí cpát denně. A pokud každý denně vyžaduje maso, pak je jasné, že je potřeba taky hodně krav k zasycení všech těch žaludků. A čím víc krav, tím větší chovy, tím anonymizovanější proces, tím bezohlednější chování. Asi není cestou to, aby si hned každý před panelák zapíchl kůl a na něj uvázal krávu, ovci nebo prase, ale přesto si jsem nešťastná z toho, jak se člověk ke zvířatům chová. A ačkoliv maso do našeho života podle mě patří, bez pravého kožichu z norka se snad v dnešní době obejdeme.

Jsme sebestřední. Jsme bezohlední a pak se divíme, že je nám špatně a jsme nemocní, protože bezohledně kácíme zvířata, která v naší péči trpí. Vím, že já jedna nic nezměním, tím spíš, když se nerozhodnu vyřadit maso úplně. Dělám jen drobné kroky, snažím se vybírat maso ze známých zdrojů, od farmářů, snažím se kupovat vajíčka od šťastných slepic, třídím odpady a snažím se snižovat svojí (s)potřebu plastů, snažím se nejíst maso denně, protože to přeci nepotřebuji. Ale v tuhle chvíli mi dokonce nejde ani o tohle, co dělám nebo nedělám. Jen jsem se potřebovala podělit o frustraci nad tím, jak se ten údajný pán tvorstva chová k těm méně šťastným, bezbranným a jemu na milost odevzdaným tvorům. A to ani nemluvím o tom, jak se člověk chová ke člověku.

Je mi z toho světa občas strašně smutno. Toť vše.

Ve starých vodách

Nějakou dobu už jsem nad tím přemýšlela a uteď o Vánocích, jednu bezesnou noc, jsem si konečně sedla k počítači a otevřela několik let starou šuplíkovku. Bude to bratru deset let (vlastně příští rok to skutečně bude 10 let), co jsem ji začala s kamarádkou psát. S hrůzou (a hlubokým obdivem) jsem teď zjistila, že jsem tehdy dokázala naslintat 500 stránek textu. Pravda, není to čistě moje práce, některé pasáže psala kamarádka, jejíž příběh se dějově prolínal s mým, takže některé části jsme si psaly navzájem, případně půjčovaly, aby nám příběhy seděly a dávaly smysl. Ale i kdybych to o tohle zkrátila, 400 normo stran mi přijde jako děsivě dobrý výkon.

Číst dál

Tvá nejmilejší kniha

Opravovala jsem teď čtenářské deníky a nějak jsem se zamyslela nad tím, jaké knihy čteme a jaké si volíme mezi své oblíbené. Zase jsem si přečetla zápis o Johnu Greenovi a zatímco jsem šla umýt nádobí, přemýšlela jsem nad tím, že tohohle autora vlastně nemám ráda. Nevím proč, občas si k lidem (v tomto případě tedy autorům) vytvořím postoj, který se mi strašně blbě překonává. Zaškatulkuji si je do sekce „tebe nemusím“ a zatím snad nikdo z této škatulky nevystoupil. Kromě Johna Greena tam patří třeba i pan Viewegh nebo z filmových tvůrců Tarantino. A filmový Hobit. Prostě jsou ve škatulce „ne“. A to zrovna od Greena jsem četla Hvězdy nám nepřály a nejen, že se mi to líbilo, skutečně mě to bavilo a přišlo mi to jako dobrá knížka. Cokoliv dalšího od něj už na mě ale působí nějak zvláštně a nejsem schopná překousnout nějaký svůj postoj „příliš mainstream, všichni jsou z toho na větvi, ale vždyť to zas takový zázrak není“.

Tím se ale dostávám jinam, než jsem chtěla. Moje úvahy totiž po chvíli pokračovaly přesně druhým směrem. K oblíbeným knihám.

Číst dál

(Ne)zdání dospělosti

Před pár týdny jsme s kamarády jeli na víkend k moři a kromě celodenního válení se na pláži a hraní karet jsme v sobotu večer vyrazili do městečka na jídlo. Mužské části naší delegace se povedlo na TripAdvisoru najít nějaký zajímavý tip na bar blízko pláže, jídlo lákavé a za dobrou cenu. Bohužel nějak selhala orientace v prostoru, kde že ten bar skutečně je a nějakou dobu jsme tak chodili poněkud ztraceně z bodu A do bodu B a zase zpátky a přes parkoviště do bodu C.

Při jedné z těch cest přes parkoviště jsme křížili cestu autu, které pomalu couvalo ven a mě kdoví proč napadlo, aby si ten řidič nenadával něco o spratcích, co se mu pletou pod kola. Přidala jsem do kroku, abych mu uhnula z cesty (sama jako řidička vím, jak dokáží být ucouraní chodci protivní) a zatímco jsem se otočila na zbytek výpravy, napadlo mě, co asi skutečně řidič viděl.

Do spratků nám totiž už určitě nadávat nemohl. Možná do puberťáků, ale ani to bych příliš neviděla. Řidič prostě jen viděl skupinku mladých lidí, kteří hledají restauraci, kam si sednout na večeři. Žádné děti, ačkoliv já sama se tak vlastně pořád cítím.

Číst dál

Zánik angličtiny

Kolikrát jsem už četla článek o tom, jak se čeština blíží ke svému konci (nedávno podobný článek o slovenštině)? Jak ji nevyhnutelně čeká smrt pod náporem angličtiny a anglicismů? Kolikrát jsem o tom samém sama přemýšlela a byla přesvědčená, že některé jazyky jsou jednoduše odsouzeny k zániku, protože prostě není dost lidí, kteří by jím mluvili a hlavně svět nemá potřebu se tyto jazyky učit? Vedle češtiny například má oblíbená maďarština. Na rozdíl od toho taková angličtina, ta bude věčná! Je hodně rodilých mluvčích (něco kolem 332 milionů) a učí se ji v podstatě celý svět (514 milionů lidí, kteří chtějí cestovat nebo působit na světovém trhu atp.). Navíc, co si budeme nalhávat, je jednoduchá. Natolik jednoduchá, že základy pro dorozumění se zvládne naučit v podstatě skoro každý. A větu „I here yesterday“ vyprodukuje také každý, kdo má alespoň základy, stejně tak jako ji většina lidí pochopí. Pokud ji tedy nezačne nečekaně radikálně vytlačovat čínština, je velká pravděpodobnost, že angličtina bude dále světovým jazykem číslo jedna. A i s tou čínštinou bych byla opatrná – jakkoliv čínský trh expanduje, jazykově se opět dostáváme do problému s náročností.

Angličtina navíc ovládá svět technologií. Počítačový svět a internetový svět mluví zásadně anglicky a téměř všechny jazyky si adaptují anglické výrazy. A mnohdy si je upraví po svém – lajknout, gůglovat, selfíčko… a maďarština je na tom s těmito výrazy taky podobně. Jen „clicar“ se nám nepovedlo v hodině španělštiny prosadit, ale zase fungují jiné patvary, které expandují do ne-anglických jazyků a tím je ničí… Číst dál

Co z nás bude?

V osmnácti po nás chtějí, abychom rozhodli o své budoucnosti. Pokud nejste ti šťastní, kteří tohle rozhodnutí museli udělat už v patnácti při rozhodování o střední. Což mi přijde ještě drsnější, protože – nevím jak vy – ale já v osmnácti věděla houby, co chci v životě dělat. Natož v patnácti. V danou dobu jsem byla otrávená vším, protože střední mi ukázala, že učit se a neučit jedno jest, známky budou mizerné pořád, takže proč by se člověk snažil a jakákoliv chuť a touha studovat, protože tím získávám informace pro sebe, se vytratila. Číst dál

Inspirace

Ta otázka mě zaskočila. Seděl proti mě, zvědavě se usmíval a prostě se zeptal, co mě při psaní inspiruje. Naprosto samozřejmě, jako by sám nad tím přemýšlel denně. A já na něj hleděla najednou neschopná odpovědět a chvíli jsem jen tiše přemýšlela, než jsem sklopila zrak ke svému hrnku s horkým čajem, který jsem tak zoufale potřebovala po té dlouhé procházce Prahou, a skutečně se pokusila odpovědět. Číst dál

Co potřebuji…

Potřebuji jíst, pít a spát. A taky psát. Ačkoliv to poslední dobou tak moc zanedbávám. Ani nedokážu vyjádřit, jak moc mě rozčiluje nedostatek psaní. A jak hlučno mám v hlavě, když nepíšu. Poslední dobou se zase snažím si aspoň zaznamenávat střípky. V naději, že se z nich třeba jednou něco zrodí. Číst dál