Bílá panika

Stáli jsme na střeše domu, kolem nás velkolepě vybuchoval nový rok v zářivých barvách, když se ke mně Muž otočil s tím, že mi ještě něco chtěl… Nevím, jestli mi to došlo už v ten moment nebo až o vteřinu později, kdy z kapsy vytáhl výmluvnou krabičku a položil dotaz, ale každopádně mě to zaskočilo. Kousek od nás stále s přítelem jeho sestra – naštěstí dost velký kousek na to, aby v tom rámusu petard a rachejtlí neměla nejmenší ponětí, co se vedle ní děje. Kvůli její přítomnosti jsem nečekala, že by na to mohlo ten večer dojít. Nakonec jsme si ale přeci jen užili romantickou a velmi soukromou chvilku, kdy jsem si nebyla úplně jistá, jestli se směju, nebo mám náběh na pláč dojetím. Fakt se mě zeptal. Až s prstýnkem na ruce mi došlo, že jsem ale vlastně neodpověděla a dodala jsem aspoň „no tak jo!“ (na což on dodal „no tak jo, vole“, protože se právě naučil nové české slovíčko a cpe ho všude.)

Číst dál