Setkání s kniholkami

Chladné zdi Anežského kláštera hostily tuto neděli setkání v rámci Festivalu spisovatelů Praha. Dostali jsme se s touto akcí do spojení na konci školního roku, snažím se to nějak rozjet, září mě ale tak zdevastovalo, že se mi povedlo podchytit jen část programu. Na druhou stranu jsem si naštěstí nenechala utéct nedělní workshop o Kniháři.

Shodou okolností jsem se o tomto relativně mladém projektu dozvěděla někdy během prázdnin z instagramu Zrzavé Terezy. Nadšeně postovala o novém zápisníku na knihy, který si pořídila. Což je něco, po čem nevědomky pokukuji už hrozně dlouho. Prohlédla jsem si stránky, zauvažovala  zatím zavřela. Teď jsem ale měla možnost zjistit o celém projektu něco víc a mé učitelské já cítilo možnost objevit něco nového, co by se dalo nabídnout studentům a třeba by to podpořilo jejich zájem číst.

Do Anežského kláštera jsem nakonec nešla sama, ale dokonce se dvěma svými studentkami, což bylo hrozně fajn zažít. A hlavně je docela hezké někomu říct „jo, přišla jsem a tohle jsou holky, které učím a které to taky zajímalo a přišly se mnou, proč by ne.“

Hlavní jádro workshopu stálo na diskuzi v kroužku. Téma bylo jasné – čtení a knihy, a následovalo hned po příběhu, jak vůbec Knihář, velmi minimalistický, ale geniální a strašně krásný zápisník vznikl. 

Po skončení jsme se s holkami shodly, že bylo vlastně hrozně fajn se na chvíli zastavit, usadit se ve zdech tak krásné stavby a zamyslet se nad svým vlastním čtenářstvím. Od neděle mi tak běží hlavou pár myšlenek, které jsem si tam uvědomila, utřídila nebo vyslechla.

  1. Když se mě někdo zeptá na knihu, která mě hodně ovlivnila, řeknu Židovku z Toleda. Protože jsem u ní objevila kouzlo kvalitní literatury, která mě ale zároveň bavila. Stejně tak bych ale mohla říct Uprchlíka na ptačím stromě (první kniha, kterou jsem jako dítě úplně sama a ráda přečetla – a dodneška díky ní poznám více opeřenců, než je normální) nebo Harryho Pottera (knihu, která mě skutečně naučila číst a ukázala mi, že je to zábava) nebo Pána prstenů (díky kterému jsem začala opravdu psát). Nebo spoustu dalších knih, které mě nějak ovlivnily, ale nakonec jsem si vybrala právě tu první zmíněnou.
  2. Nepřečetla jsem toho v životě zdaleka tolik, kolik bych ráda a i to, co jsem přečetla, si už sotva pamatuji. Což je fakt blbý, když o knize pak máte vykládat a najednou prostě netušíte, proč hlavní postava udělala to či ono, protože si prostě nemůžete vzpomenout. Můj seznam k přečtení se tak protahuje o knihy, které bych ráda pře-přečetla (počeštělá verze slova re-reading).
  3. Obecně čtu málo. Může za to málo času, ale i fakt, že večer, když konečně zaklapnu práci a zalezu do postele, většinou radši vezmu mobil a pustím se do sjíždění sociálních sítí, u kterých začnu pomalu tuhnout a nakonec se dorazím nekonečným vysíláním Přátel, u kterých usínám. Protože jsem přeci tak utahaná, že nemá cenu se začítat. Takže je ze mě vlastně taková kovářova kobyla a klasický příklad člověka, který káže vodu a sám pije víno (hanba mi).
  4. Měla bych se více věnovat české současné tvorbě. Kdoví proč se jí docela vyhýbám a nenápadně ji ignoruji – cíleně i zcela omylem. Mám-li si ale vybrat novou knihu ke čtení, vlastně to téměř nikdy není současný český autor, nově vydaná kniha. A začínám tušit, že mi tu uniká několik zajímavých příběhů (třeba Hana).
  5. Možná bych měla vzít na milost i Rowlingovou. Ta u mě skončila s posledním Harry Potterem a její další kroky mě od ní značně odklonily. Dodnes si myslím, že některé její výkřiky byly zcela promyšlené v touze po penězích, film Fantastická zvířata se mi prostě nelíbil a Prokleté dítě jsem doteď nečetla, protože síla Rowlingové je podle mě v popisech a to s dramatem nejde úplně dohromady. Ale Prázdné místo je prý velmi vydařené, když se člověk konečně začte (ale tuším tady podobný problém jako s těmi českými současníky).
  6. Asi nutně potřebuji Knihář. Bráním se tomu od té neděle, kdy jsem zaváhala a nekoupila, protože cena přeci jen není nejnižší a vlastně je po obsahové stránce strašně jednoduché, to bych zvládla i doma na koleni s levnějším zápisníkem. Ale na druhou stranu tuhle novotu asi potřebuji vyzkoušet a asi se těším, až si do něj knihy zapíši a, jak to nazvala jedna z autorek, závěrečně se s knihou pomazlí jeho prostřednictvím. Asi chci trochu podpořit autorky. A možná chci vyzkoušet něco, co bych pak třeba mohla doporučit studentům, tentokrát bez toho pití vína.

Konec světa v 0:13

Všechny ty řeči o konci světa mě už neskutečně unavují, obtěžují, přijdou mi směšné. Je to nesmysl, zažila jsem to už i ve svém nepříliš dlouhém životě několikrát a ani jednou se nic nestalo. Ani o Silvestru 1999 (do konce století a tisíciletí chyběl ještě celý rok, ale stejně se všichni asi víc báli, že počítače nerozdýchají tolik nul a dvojku na začátku), ani při tom zatmění Slunce o pár let později jednoho horkého srpnového odpoledne. Nevyšla ani předpověď o příchodu vesmírných chobotniček, jak jsme s kamarádkou předpověděly koncem roku 2009 )a že to byla super teorie!).

Číst dál